…

Aštávakragíta je starý sánskrtský text, snad i starší než Bhagavadgíta. Jedná se o rozhovor mezi mudrcem Aštávakrou a jeho žákem, králem Džanakou. Tento dialog je pozoruhodným příkladem božského prvku ve vztahu mezi Seberealizovaným guruem a nevídaně zralým žákem, který čeká už jen na jedinou jiskru, jež mu pomůže přinést vhled do Pravdy a náhlé osvícení. Aštávakragíta podává obdivuhodně přímý, pozitivní a jednoznačný výklad učení o nedualitě, pravděpodobně nejlepší, jaký kdy byl dán.

Aštávakragíta není tak známá jako Bhagavadgíta, a to právě z toho důvodu, že je velice jasná a nedvojsmy­slná a nenechává tedy prostor k překrucování, jehož se často dopouštějí ti, kteří ve svých komentářích ospravedl­ňují vlastní filozofické sklony a duchovní zájmy. Obsahuje naprosto rozhodná prohlášení a přímá tvrzení, založe­ná očividně na intuitivní zkušenosti a přesvědčení, která popírají a zcela ruší jakékoli úsilí o duchaplné výklady či intelektuální akrobacii. Jedná se o poměrně krátké pojednání, sestávající z tří set dvouřádkových veršů, hutné a pádné, vyjadřující Pravdu, úplnou Pravdu a nic než Pravdu.

Rozhovor mezi Aštávakrou a Džanakou začíná otázkou:

„Jakým způsobem je možné dojít k poznání? Jak lze dosáhnout svobody? Jak může přijít odevzdání?“

Aštávakra odpovídá:

„Můj synu, hledáš-li svobodu, střez se smyslových objektů jako jedu a hledej odpuštění, upřímnost, laskavost, spokojenost a pravdu, jako bys hledal nektar.“ (2)

„Nejsi země, voda, oheň, vzduch ani prostor. Jakožto Vědomí jsi nezúčastněný svědek těchto pěti prvků. Takové pochopení je osvobozením.“ (3)

„Oprostíš-li se od ztotožňování se s tělem a spočineš-li jako Vědomí ve Vědomí, v tom okamžiku budeš šťasten, v míru a osvobozen od omezení.“ (4)

„Nepatříš k bráhmanské ani jiné kastě, nepodléháš žádnému ze čtyř životních stádií. Nejsi předmětem smyslů. Nepřipoután a bez tvaru jsi nezúčastněným svědkem celého světa. Poznej to a buď šťasten.“ (5)

„Co je správné a co špatné, štěstí a utrpení, náleží mysli, nikoli Tobě, ó Všeprostupující. Nejsi konatel ani zakusitel, Ty, jenž jsi stále a navždy osvobozen od všech připoutaností.“ (6)

„Jsi jediný pozorovatel, a jako takový jsi skutečně navždy svobodný. Tvým jediným omezením je, že na druhé nahlížíš jako pozorovatel.“ (7)

„Byl jsi uštknut černým smrtícím hadem egoismu, a proto se považuješ za konatele. Přijmi nektar víry, že nejsi konatel, a buď šťasten.“ (8)

„Ohněm přesvědčení, že ´Já jsem Jediné Čiré Vědomí, nechej shořet les nevědomosti, odlož smutek a buď šťasten.“ (9)

„Jsi Nejvyšší Blaženost, Vědomí, v němž se tento projevený svět zjevuje podobně jako ve smyčce provazu obraz hada. Žij šťastně.“ (10)

„Kdo se za svobodného považuje, je vskutku svobodný, zatímco kdo se považuje za omezeného, zůstává omezený. Pravdivé je rčení: Co si o sobě myslíš, to jsi.“(11)

„Átman je jediný nezúčastněný svědek, je to všeprostupující, dokonalé a svobodné Vědomí. V míru se sebou samým, bez konání, připoutanosti a tužeb. Jen díky iluzi se jeví jako samsára.“ (12)

„Zbav se iluze, že jsi individuální já s jeho vnitřními a vnějšími podobami, a medituj na Átman, neměnné a neduální Vědomí.“ (13)

„Milý synu, dlouho jsi byl spoután ztotožňováním se s tělem. Mečem Poznání přetni tato pouta a buď šťasten.“ (14)

„Jsi prost připoutanosti a konání, jsi sebezářící a bez poskvrny. Tvým jediným omezením je to, že medituješ.“ (15)

„Jsi to ty, kdo prostupuje tímto vesmírem a v němž tento vesmír existuje. Ve své podstatě jsi čiré Vědomí. Nemysli na malichernosti.“ (16)

„Spočívej ve Vědomí, kterým jsi ty sám, které je neměnné, ničím nepodmíněné, beztvaré, tiché, klidné a nezměrně inteligentní.“ (17)

„Věz, že co má tvar, je neskutečné, a skutečné je jen to, co je bez formy. Pochopíš-li to, není možnost dalšího zrození.“ (18)

„Tak jako zrcadlo existuje uvnitř i vně obrazu zrcadlem odráženého, tak také nejvyšší Já existuje uvnitř i vně fyzického těla.“ (19)

„Tak jako se všeprostupující prostor nachází uvnitř i vně nádoby, tak je věčné a všeprostupující Vědomí imanentní ve všech bytostech a objektech.“ (20)

Džanaka spontánně a impulzivně zvolal:

„Jsem neposkvrněné, klidné, čiré Vědomí, zcela odloučené od světa jevů. Jak dlouho jsem byl zbytečně zapleten v iluzi!“ (21)

„Tak jako Sám osvětluji toto tělo, zjevuji i celý tento svět. Celý vesmír je Můj, nebo nic není mého. (22)

„Vzdal jsem se těla i projeveného světa a jako zázrakem je tu nazření nejvyššího Já.“ (23)

„Tak jako se vlny, šumící a pěnící, neliší od vody, tak se také svět jevů, zjevující se ve Vědomí, neliší od Vědomí.“ (24)

„Tak jako při podrobném zkoumání zjistíme, že kus látky není nic jiného než vlákna, podobně při správném nazření shledáme, že projevení světa jevů není nic jiného než Vědomí.“ (25)

„Tak jako je cukr z cukrové třtiny zcela prostoupen šťávou, z níž je vyráběn, tak je svět jevů, ve Mně vytvořený, zcela prostoupen Mnou.“ (26)

„V důsledku neznalosti Átmanu se svět jevů jeví jako skutečný a tato iluze zmizí až s pochopením pravé podstaty jedince. Podobně můžeme zaměnit kus provazu za hada, přičemž iluze hada zmizí, poznáme-li, že jde o provaz.“ (27)

„Mojí skutečnou podstatou je světlo. Opravdu. Jsem Světlo, nic jiného. Je to „Já“, které září, když se zjevuje vesmír.“ (28)

„Svět jevů, zjevující se ve Mně, se v důsledku nevědomosti zdá skutečností, stejně jako se perleť zdá být stříbrem, provaz hadem a zrcadlení slunečních paprsků u faty morgány vodou.“ (29)

„Tak jako se nádoba rozpadne v hlínu, vlna rozplyne ve vodě či ozdoba přetaví ve zlato, tak se svět jevů, který ve Mně vzniká, zase ve Mně rozplyne.“ (30)

Džanaka dále vyjadřuje svoji radost ze Seberealizace:

„Ó, jak jsem obdivuhodný! Klaním se Sám Sobě. I kdyby celý svět, od stvořitele Brahmy po nejmenší stéblo trávy měl být zničen, pro Mne není zániku, jsem stále zde.“ (31)

„Ó, jak jsem obdivuhodný! Klaním se Sám Sobě. Ačkoli v těle, jsem jediný, kdo nikam neodchází a odnikud nepřichází, ale prostupuje celý svět a setrvává navždy.“ (32)

„Ó, jak jsem obdivuhodný! Klaním se Sám Sobě. Není schopnějšího, kdo by nesl břímě celého světa, aniž by se to dotklo jeho těla.“ (33)

„Ó, jak jsem obdivuhodný! Klaním se Sám Sobě. Nemám nic a mám vše, co lze vyjádřit myšlenkou či slovy.“ (34)

„Trojice poznání, poznávající a poznávané ve skutečnosti neexistuje. Jsem neposkvrněné Vědomí, v němž se skrze nevědomost tato trojice zjevuje.“ (35)

„Ó vskutku, kořenem utrpení je dvojnost. Není jiného léku než pochopit, že všechny předměty zkušenosti jsou neskutečné a Já jsem jediné, čiré Vědomí.“ (36)

„Jsem čiré Vědomí, ale nevědomostí jsem na sebe uvalil omezení. S tímto pevným přesvědčením, aniž bych vytvářel jakékoli představy, spočívám ve Vědomí.“ (37)

„Iluze omezení a osvobození již zmizela, neboť ztratila svůj základ, nevědomost. Ó, svět je ze mne vyzařován, ale nijak se mě nedotýká.“ (38)

„Nyní vím, že celý svět, včetně tohoto těla, je bez podstaty, a že to, co jsem, je čiré Vědomí. Jaký smysl tedy má vytváření pojmů?“ (39)

„Tělo, nebe a peklo, omezení a svoboda, jakož i strach, to vše jsou pouhé pojmy. Co s tím vším mám společného Já, jenž jsem čiré Vědomí?“ (40)

„Ó, pro mě neexistuje žádná dvojnost. I mezi davem lidí cítím, že jsem sám. K čemu bych se měl poutat?“ (41)

Nejsem toto tělo a žádné tělo nemám, neboť nejsem oddělený jedinec, ale čiré Vědomí. Mým jediným omezením byla touha po životě.“ (42)

„Ó, ve Mně, neomezeném oceánu, vytváří pohyb mysli množství světů, podobně jako vítr tvoří vlny na hladině oceánu.“ (43)

„Jakmile vítr utichne a mysl se zklidní, pak ve Mně, neomezeném oceánu, zmizí loď s nákladem celého vesmíru, ke škodě obchodníka, individuality.“ (44)

„Jak pozoruhodné! Ve Mně, neomezeném oceánu, vznikají ze své přirozenosti vlnky individualních já, setkají se, chvilku si spolu pohrají, a pak zmizí.“ (45)

V následujících čtrnácti verších Aštávakra prověřuje, nakolik je opravdové Džanakovo probuzení. Poukazu­je na Džanakův denní život krále a vládce, na různých příkladech dokládá, že v životě a chování člověka, jenž se považuje za svobodného, jsou vážné mezery, a staví ho tak do pozice, kdy je Džanaka nucen ob­jasnit svůj postoj k životu. Jinými slovy, z Aštávakry se stává ďáblův advokát, neboť chce zjistit, zda žák pochopil jeho učení ve všech jemnostech a  zdánlivých protikladech:

„Jak je možné, že třebaže jsi pochopil svou pravou přirozenost jako Já, jež je jediné, tiché a nepodléhající zániku, stále lpíš na získávání bohatství?“ (46)

„Lpění k neskutečným objektům smyslů pramení z neznalosti Já, stejně jako chtění stříbra vzniká z iluze stříbra v perleti.“ (47)

„Když víš, že jsi To, v němž světy jevů vznikají jako vlny na moři, proč pobíháš jako nešťastník sem a tam?“ (48)

„Jestliže sis vyslechl, že totožností každého je nádherné, s ničím nesrovnatelné Noumenon, jak je možné, že sám sebe ponižuješ neustálým lpěním na smyslových objektech?“ (49)

„Je to divné, aby u mudrce, který nazřel Já ve všech bytostech i všechny bytosti v Já, přetrvával pocit ´jáství´.“ (50)

„Je divné, aby ten, kdo spočívá v nejvyšší transcendentální ne-dualitě a je zaměřen na svobodu, toužil a oslaboval se milostnými hrátkami.“ (51)

„Je to divná věc, že člověk fyzicky slabý a zjevně u konce svého života může toužit po smyslovém potěšení, přestože si je vědom toho, že touha je nepřítelem poznání.“ (52)

„Je divné, aby ten, koho nevzrušuje tento ani žádný jiný svět, kdo je schopen rozlišovat mezi věčným a pomíjivým a kdo hledá osvobození, se stále bál vzdát se těla.“ (53)

„Toho, kdo je klidný a tichý a nahlíží pravé Já, nepotěší ani nerozruší, je-li oslavován a chválen či sužován a haněn.“ (54)

„Moudrý pozoruje činy svého těla, jako by pozoroval činy druhého. Jak by se ho mohla týkat chvála či hana?“ (55)

„Kdo je klidný a nezajímá se o svět jevů, neboť ví, že jde o pouhou iluzi, na toho nepůsobí žádný strach, ani strach ze smrti.“ (56)

„S čím lze srovnat nejvyšší bytí, spočívající ve Vědomí, dokonale spokojené a netoužící po ničem, ani po vysvobození?“ (57)

Proč by ten, kdo je klidný a vědomý si prázdnoty všech objektů světa jevů, měl něco přijmout a jiné nepřijmout?“ (58)

„Kdo zanechal vytváření představ a lpění na smyslových objektech, kdo je za všemi protiklady, osvobozen od chtění, ten s klidem přijímá, cokoli mu přijde do cesty.“ (59)

Džanaka říká:

„Ó, Hanta! Člověka poznání, jenž pochopil svou pravou přirozenost a hraje hru života, nelze srovnávat s těmi, kdo vláčí břímě života jako soumaři.“ (60)

„Spočinutí ve stavu, po němž Indra a ostatní bohové tak žalostně prahnou, nepřináší jogínovi zvláštní potěšení.“ (61)
(Poznámka: Plně si je vědom toho, že všechny objekty světa jevů jsou pouhá zdání, koncepty, jež nemají vlastní podstatu. Dále zde vyjadřuje skuteč­nost, že Indra a ostatní bohové jsou pouhé konceptuální výtvory, a žádný objekt (koncept, pojem) nemůže být osvícen, ať je to vnímající bytost nebo bůh.)

„Stejně jako se kouř nedotkne nebe, třebaže se to tak může zdát, nedotknou se srdce džňánina ctnost ani neřest.“ (62)

„Kdo může zabránit Seberealizovanému, jenž poznal jednotu neprojeveného noumena a projeveného světa fenoménů, aby dělal, co si přeje?“ (63)

„Ze čtyř druhů stvořených bytostí, od Brahmy po stéblo trávy, pouze mudrc je schopen odmítnout jak touhu, tak i odpor.“ (64)
(Poznámka: Tradice rozděluje stvořené bytosti podle způsobu zrození na ty, jež jsou narozené z dělohy, z vejce, z páry a vlhka a ze semínka.)

„Zřídka se najde člověk, který poznal Noumenon jako pána vesmíru, jako jedno bez druhého. Dělá to, co považuje za vhodné, a z ničeho nemá strach.“ (65)

V těchto dvou verších mluví Džanaka o „mudrci“, který odmítá touhu i odpor, dělá, co považuje za vhod­né, a z ničeho nemá strach. Z toho je zřejmé, že ústup do neosobnosti, kdy je veškeré konání i nekonání přijímáno jako jevová (fenoménová) činnost noumena, není u Džanaky ještě dokončen. Aštávakra mu tedy v následujících verších znovu připomíná, že zde není individuální konatel, který by něco odmítal, ale že jediné, o co jde, je roz­puštění „já“ v subjektivním „Já“

„Pokud jsi čiré bytí, zbavené veškerého lpění, kde je jaké odmítání? Jediné, co je nutné, je odložení totožnosti s psychosomatickým aparátem a rozpuštění iluzorního ´já´ v noumenálním ´Já´.“ (66)

„Podobně jako vznikají vlny na moři, vzniká vesmír v tobě, jenž jsi Vědomí. S tímto poznáním vstup do stavu rozpuštění.“ (67)

„Jev světa fenoménů je iluzí, podobně jako je iluzí had v kusu provazu. Ačkoli se smyslům zdá skutečný, ty jako čiré noumenon jej zcela překračuješ. S tímto poznáním vstup do stavu rozpuštění.“ (68)

„Jsi dokonalost sama, potenciální plnost, nezměněn v utrpení i ve štěstí, v naději i beznaději, v životě i smrti. S tímto poznáním vstup do stavu rozpuštění.“ (69)

Hned zpočátku Aštávakra Džanakovi říká, že k osvobození stačí zbavit se ztotožnění s tělem. Ztotožně­ní je překážkou, jejíž odstranění mu přinese svobodu. Toto tvrzení zůstává ještě v rámci duality jevů, neboť je založeno na vztahu příčiny a následku. Aštávakra tu úmyslně klade malou léčku, neboť chce zjistit, jak hluboce žák vstřebal jádro jeho učení spočívající v tom, že neexistuje omezení, tudíž ani osvobození, a podstatou lidské bytosti je naprostá svoboda. Aštávakra poté nabádá Džanaku, aby dosáhl osvícení (skrze rozpuštění) prostřednictvím poznání, že svět jevů vzniká v něm samotném, ve Vědomí, podobně jako vznikají vlny na hladině oceánu. Znovu tu Aštáva­kra podmiňuje osvícení poznáním, jakoby zmizením poznání mohlo zmizet i osvícení! Znovu mu Aštávakra říká, že jev světa fenoménů je zcela mimo jeho skutečné bytí, neboť ač se jev zdá skutečný, je iluzí, podobně jako je iluzí had ve smyčce provazu. A nakonec, co se týče vzájemných protikladů radosti a bolesti, naděje a zoufalství, života a smrti, vy­zdvihuje Aštávakra důležitost vyrovnanosti. Tato tvrzení obsahují prvek „konání“ za účelem „získání“ osvícení. A Aštávakra napjatě čeká, jak bude Džanaka na tato záludná tvrzení reagovat. Je velmi důležité, že Aštávakra díky hloubce svého pochopení zná úroveň žákovy schopnosti přijímat. Guru chce zjistit, zda je žák natolik inte­ligentní, že porozuměl nejen slovům, ale i jejich skrytému významu. Reakce Džanaky na jeho „rady“ musí Aštá­vakru opět velmi potěšit.

Džanaka říká:

„Jsem neomezený jako prostor, zatímco svět jevů je jako nádoba. To je pravé poznání. Není zde odmítání, přijímání, ani rozpuštění.“ (70)

„Jsem jako oceán a svět jevů je jako vlna. Toto je pravé poznání. Není co odmítat či přijímat, ani co rozpouštět.“ (71)

„Jsem jako perleť a iluze světa je jako iluze stříbra v perleti. Toto je pravé poznání. Není co odmítat či přijímat, ani co rozpouštět.“ (72)

„Jsem ve všech bytostech a všechny bytosti jsou ve Mně. Toto je pravé poznání. Není co odmítat či přijímat, ani co rozpouštět.“ (73)

Džanaka tedy jasně pochopil, že omezenost je iluzí. Nikdy nebyl nic jiného než svobodné neprojevené potenciální absolutno. Otázka konání za účelem „získání“ osvobození ztrácí smysl. Jediné, co existuje, je neo­mezené noumenon, bez formy a bez vlastností, v němž jako vlna na moři vzniká obraz zdánlivého světa feno­ménů. A jediným poznáním, jehož je třeba k nazření pravé podstaty, je pochopení toho, že noumenon je To, co jsme, zatímco fenomény jsou to, čím se zdáme být.

Džanaka pokračuje:

„Ve Mně, neomezeném oceánu, je loďka světa zmítána větrem své vlastní vnitřní přirozenosti. Já tím nejsem zasažen.“ (74)

„Ve Mně, nekonečném oceánu, se vlny světa vzdouvají a klesají dle své vnitřní přirozenosti. Já nezakouším vzedmutí ani pokles.“ (75)

„Ve Mně, nekonečném oceánu, existuje iluze světa. Nemajíc formu, jsem vrcholně klidný. V tom spočívám.“ (76)

„Subjektivní „Já“ není v objektu a ani objekt není v subjektivním „Já“, jež je nekonečné, neposkvrněné, osvobozené od lpění a tužeb, a tudíž zcela klidné. V tom spočívám.“ (77)

„To, co jsem, je čiré Vědomí a svět je jako vystoupení kouzelníka. Jak by pro Mě mohlo existovat odmítání či přijímání?“ (78)

Aštávakra říká:

„Jestliže mysl po něčem touží, pro něco se trápí, něco přijímá a něco odmítá, je šťastná nebo nazlobená, znamená to omezení.“ (79)

„Jestliže mysl netouží a netrápí se, neodmítá a nepřijímá, necítí štěstí ani zlobu, znamená to osvobození.“ (80)

„Je-li mysl připoutána k smyslovému zážitku, znamená to omezení. Je-li mysl odpoutána od všech smyslových zážitků, znamená to osvobození.“ (81)

„Je-li „já“ přítomno, je tu omezení, je-li „já“ nepřítomno, je tu osvobození. Pokud jsi to pochopil, je pro tebe snadné upustit od přijímání i odmítání čehokoli.“ (82)

„Kdo se zabývá dvojicemi vzájemně závislých protikladů jako jsou povinnosti, jimž má dostát, nebo činy, jichž se má vyvarovat? Kdy jim bude konec a pro koho skončí? Takto se tázaje, netečný ke světu, zůstaň nadále bez touhy a vlastní vůle.“ (83)

„Ó můj synu! Vskutku málo je těch požehnaných, jejichž touhy po životě, zážitcích a učení vyhasly pouhým pozorováním světského dění.“ (84)

„Člověk poznání je klidný díky pochopení, že tento svět je pomíjivý, poznamenaný trojím utrpením, nicotný, bez vlastní podstaty, a že je tedy třeba jej odmítnout.“ (85)
(Poznámka: Trojí utrpení zahrnuje utrpení pocházející z vlastní soustavy těla a mysli, utrpení od dru­hých a utrpení způsobené přírodními silami.)

„Existuje nějaké životní stádium či určitý věk, kdy na člověka nepůsobí dvojice vzájemných protikladů? Ten, kdo se zbavil ztotožnění s dvojicemi protikladů a je spokojen s tím, co k němu v pravý okamžik spontánně přichází, dosáhne dokonalosti.“ (86)

„Kdo neusiluje o mír a zůstává netečný, vida rozdíly v názorech mudrců, světců a jogínů?“ (87)

„Není snad skutečným guruem ten, kdo pochopil, že jeho pravou přirozeností je čiré Vědomí, a prostřednictvím netečnosti, vyrovnanosti a rozvahy se uchránil od nových samsárických vtělení?“ (88)

„Jakmile začneš jevy světa vnímat takové, jaké skutečně jsou, to jest jako kombinace týchž pěti základních elementů, v tom okamžiku jsi osvobozen od omezení a schopen spočinout ve svém pravém Já.“ (89)

„Kořenem samsáry je chtění, proto vzdáš-li se chtění a vlastní vůle, nebudeš zajat světem a můžeš žít kdekoli.“ (90)

Aštávakra nedovolí, aby se žák vzdálil od základní pravdy, že kořenem veškerého utrpení jsou vznika­jící myšlenky a touhy. Tyto myšlenky jsou založeny na dualitě vzájemně závislých protikladů, jako jsou radost a bolest či štěstí a utrpení. Aštávakra se snaží vyjádřit, že vytváření myšlenek je přirozeností mysli a jakékoli potlačování věci jenom zhoršuje. Jediné, co lze dělat, je myšlenky a touhy pouze pozorovat a nenechat se do nich vtahovat. Pozorování vám pomáhá odpoutat se od ztotožnění s myslí a tělem jako oddělenou entitou. Myšlenky se mění ve slova, slova v činy a činy v nové myšlenky – to je bludný kruh samsáry. V reálném životě se toto pochopení projeví jako „ nezúčastněné pozorování“ neboli „postoj svědka“, jenž se stává ochranou před všemi zážitky světa duality. Život je pak zcela spontánní, přirozený, bez záměru a představy vlastní vůle, tudíž noumenální. A právě tomu se říká „osvícení“.

Aštávakra pokračuje:

„Zřekni se tužeb, jež jsou tvými nepřáteli, hmotného bohatství, jež způsobuje neštěstí, i dobrých skutků, jež jsou příčinou obojího a které konáš, jen abys něco získal. Pěstuj nezaujatost a lhostejnost k čemukoli.“ (91)

„Pohlížej na přátele, statky, bohatství, domy, ženy, dary a další radosti jako na sen nebo vystoupení kouzelníka, jež trvá jen krátký čas.“ (92)

„Věz, že je-li tu touha, je tu i samsára. S upřímnou a opravdovou nezaujatostí překonej touhu a buď šťasten.“ (93)

„Touha je omezením, zničení touhy vysvobozením. Trvalou radost z pochopení Já přináší pouze nelpění na světě jevů.“ (94)

„Jsi čiré Vědomí. Svět jevů je neskutečný. Nevědomost sama o sobě neexistuje. K čemu je tvá touha po poznání?“ (95)

„Jeden život za druhým přicházíš o království, potomky, ženy, hmotné statky i smyslová potěšení, přestože na nich tolik lpíš.“ (96)

„Dost bylo bohatství, tužeb i dobrých činů. V bezútěšné džungli samsáry mysl klid nenalezne.“ (97)

„Kolik jen životů tělo, mysl a řeč neustávaly v těžké, bolestné dřině? Aspoň teď už toho zanech.“ (98)

V následujících osmi verších Aštávakra shrnuje zásady pravého pochopení (jehož výsledkem je přesvěd­čení, předem vylučující pochyby a dotazy), které vede k nezáměrnému konání v každodenním životě, konání bez vůle a chtění.

„Přesvědčen o tom, že neustálá změna a následný zánik jsou skutečnou přirozeností všech jevů, je člověk poznání volný, do ničeho nezatažený a osvobozený od utrpení.“ (99)

„Přesvědčen o tom, že jedinou podstatou projeveného světa je noumenon, bytí o sobě, skryté ve všech jevech, je člověk poznání se vším smířený, odpoutaný od tužeb, zcela klidný a ničím nedotčený.“ (100)

„Přesvědčen o tom, že úspěch i neúspěch střídavě přicházejí a odcházejí jako důsledky minulých činů, je člověk poznání spokojený a se smysly zklidněnými nic nechce a po ničem netouží.“ (101)

„Přesvědčen o tom, že štěstí a neštěstí či život a smrt jsou součásti přirozeného procesu kauzality, nepotřebuje člověk poznání něčeho dosahovat a bez starostí a ztotožňování dělá to, co má dělat.“ (102)

„Přesvědčen o tom, že kořenem utrpení v tomto světě není nic jiného než touha, je člověk poznání bez tužeb a bez starostí, šťastný a spokojený.“ (103)

„´Nejsem toto tělo a žádné tělo nemám, jsem čiré Vědomí´, o tom přesvědčen, nezajímá člověka poznání, čeho bylo dosaženo a čeho ještě ne, neboť žije ve stavu, který je přirozený, bez vůle a chtění, blízký stavu noumenálnímu.“ (104)

„´Jsem imanentně obsažen ve všech jevech, od Brahmy až po stéblo trávy´, o tom přesvědčen, nezajímá člověka poznání, co bylo získáno a co ještě ne, neboť je osvobozen od konceptualizování a objektivizování, je v míru a spokojený.“ (105)

„Přesvědčen o tom, že projevený vesmír, třebaže úžasný v šíři a rozmanitosti jevů, je zcela iluzorní, spočívá člověk poznání, oproštěný od tužeb a ztotožněný s čirým Vědomím, v noumenálním míru.“ (106)

Džanaka reaguje na rady Aštávakry a rozhovor teď nabývá skutečné hloubky duchovní elegance a jem­nosti. Poté, co Aštávakra krátce, ale živě popisuje pochopení mudrce, vypovídá Džanaka o vlastním stavu mysli a nechává gurua, aby vše uvážil a vedl ho dále.

Džanaka říká:

„Odpoutal jsem se nejprve od fyzických činů, poté od planých řečí a nakonec od samotného tvoření pojmů a představ myslí. Nic z toho mě nezajímá. Tak spočívám ve svém přirozeném stavu.“ (107)

„Nelpím-li na slovech a smyslových předmětech a nelze-li Já vnímat jako objekt, je moje mysl zbavena rozptylování a ustálena v jednom bodě. Tak spočívám ve svém přirozeném stavu.“ (108)

„Pochopil jsem, že usilování, jakým je meditace, je určeno pouze pro ty, kdo mají mysl rozptýlenou. Tak spočívám ve svém přirozeném stavu.“ (109)

„Ó Brahmane, prohlédl jsem neskutečnost vzájemných protikladů, jakými jsou radost a bolest, přijatelné a nepřijatelné, a tak spočívám ve svém přirozeném stavu.“ (110)

„Shledal jsem, že omezovat se povinnostmi jednotlivých životních stádií a podrobovat se předepsané sebekázni je rozptylováním a tak spočívám ve svém přirozeném stavu.“ (111)

„Plně jsem pochopil, že úmyslně se zříkat konání je stejnou nevědomostí jako záměrně konat. Tak spočívám ve svém přirozeném stavu.“ (112)

„Přemýšlet o Nemyslitelném je jen dalším vytvářením představ. Pochopil jsem to a tak spočívám ve svém přirozeném stavu. (113)

„Požehnaný je ten, kdo k tomu došel. Požehnaný je ten, jehož je to pravou přirozeností.“ (114)

Džanaka v těchto verších popisuje postupnou transformaci, která nastoupila, jakmile se zbavil toho, co považoval za svou pravou totožnost. Zmizelo ztotožnění s jevem, psychosomatickým aparátem, který nemá pod­statu ani nezávislost a je pouhým jevem ve Vědomí. Džanaka došel k tomu, že veškeré úsilí „hledajících“, spočí­vající v dodržování předepsaných technik a metod, nikam nevede, neboť to hledajícího jenom utvrzuje v iluzi, že je entitou, schopnou nezávisle konat a něčeho dosahovat. Jasně pochopil, že ať dělá hledající cokoli (bez ohledu na to, jak je dané konání „svaté“ a nesobecké), nemá to smysl, pokud se považuje za „konatele“, za nezávislou, sa­mostatnou entitu. Je to proto, že ačkoli může nahlížet iluzornost vesmíru i všeho v něm, nikdy nepochopí, že jako neoddělitelná součást světa jevů je on sám též iluzorní! Individuální konatel je iluzorní, jeho konání má nutně časový charakter a je tudíž také iluzorní.

Džanaka dále pochopil, že tělesná činnost (systémy dýchací, trávicí, nervový a další) je zcela samovolná a ke svému fungování nepotřebuje vědomé řízení. Proud myšlenek plyne sám, pokud se do nich nenecháme vtahovat. Osobní zainteresovanost není vůbec nutná. Rozhovor mezi guruem Aštávakrou a jeho skvělým žákem Džanakou není rozmluvou mezi jedinci, ale jakousi jednotou mezi Vědomím a Vědomím, sdílením stavu naplnění.

Aniž by lpěl na zvucích (slovech), prohlašuje Džanaka, že slova s jejich významem a důsledky jsou pou­hým mentálním pohybem ve Vědomí a nijak nezasáhnou skutečné Já. Proto Džanaka může transcendovat běž­nou psychickou reakci. Jsou-li slova jen zvuky, není potřeba reagovat na cokoli, co je řečeno. Pochopíme-li to, nemusíme se z lidské společnosti utíkat do lesní samoty. Únik ze společnosti většinou nepřináší očekávané vý­sledky. A naopak nebezpečí, číhající na nás ve společnosti, můžou být pro hledajícího výzvou.

Džanaka dále mluví o meditaci. Říká, že nemá potřebu žádného konání, meditaci nevyjímaje, neboť to by znamenalo, že něco očekává, byť by to byla i svatá věc dosažení osvobození. Pronáší smělý výrok, že všechny předepsané metody i snahy považuje za rozptylování, a místo toho prostě spočívá ve svém přirozeném stavu. V tomto stavu se vzájemně závislé protiklady navzájem vyruší, a není tu nic, co by bylo přijímáno či odmítáno. Zbytečné je též přemítat o „nemyslitelném“, neboť o tom přemýšlet nelze. Jediné, co je třeba, je spočívat ve své pra­vé přirozenosti. Džanaka toto osmiverší uzavírá výrokem, že stačí odložit veškeré úsilí a zcela tak popřít hlavního viníka, konceptuálního konatele. Pak není čeho dosahovat ani co získávat. To Jediné je doma!

Džanaka pokračuje:

„I mezi těmi, kdo nemají nic než bederní roušku, je málo těch, kteří dosáhnou klidu, založeného na přesvědčení, že veškeré projevení je jevovou iluzí. Zbavil jsem se představy o odmítání a přijímání a spočívám spokojeně ve svém přirozeném stavu.“ (115)

„Tu je vidět slabé tělo, tu bolest jazyka či mysli. Jsem odpoután od veškerého konání a usilování a spočívám šťastně ve svém přirozeném stavu.“ (116)

„Nic není ve Skutečnosti „konáno“, to jsem pochopil a ustálil se ve svém přirozeném stavu svědka všeho, co přichází, aby bylo vykonáno.“ (117)

„Duchovní hledající je zatahován do činnosti či nečinnosti, neboť se neustále ztotožňuje s tělem. Nezajímá mě totožnost ani netotožnost, a proto žiji šťastně ve svém přirozeném stavu.“ (118)

„Nehledě na to, zda jsem v pohybu či klidu, nezajímají mě následky dobré ani zlé. Jsem spokojený ve svém přirozeném stavu, ať je soustava těla a mysli nehybná, v pohybu nebo ve spánku.“ (119)

„Nic neztrácím opouštěním, nic nezískávám usilováním. Překročil jsem představy o ztrátě a zisku a spočívám šťastně ve svém přirozeném stavu.“ (120)

„Při různých příležitostech jsem pozoroval pomíjivost rozličných druhů potěšení a ke všem zážitkům zůstávám lhostejný. Spočívám šťastně ve svém přirozeném stavu.“ (121)

„Ten, kdo přebývá ve skutečnosti přirozeně a s prázdnou myslí, jehož světské vzpomínky vyhasly a smysly reagují na objekty bez chtění či vůle, ten prochází životem jako snem.“ (122)

„Jsou-li rozpuštěny touhy, kde jsou světské statky a přátelé, nebo lupiči, smyslové objekty? Vskutku, kde jsou svatá písma a kde je samo poznání?“ (123)

„Pochopil jsem svoji totožnost s nejvyšším absolutnem, svědkem všeho, proto mě nezajímá omezení či svoboda a nestarám se ani o osvícení.“ (124)

„Vším prochází bez překážek, jako by si neuvědomoval své okolí, a je zbaven jakýchkoli pochyb. Jeho výjimečný stav může pochopit jen ten, kdo je jako on.“ (125)

Poté, co Aštávakra vyslechl spontánní projev Džanaky, byl potěšen proměnou (paravriti) neboli transformací, k níž u Džanaky zjevně došlo. A tato radost vyvolala spontánní odpověď, pro žáka jistě velmi povzbuzující. Stav, který sám o sobě je ve světě jevů konceptuální událostí a v tomto případě společný pro gurua i žáka, mohl přijít jen proto, že u žáka došlo k naprosté ztrátě totožnosti s oddělenou entitou. A tak si mistr i žák padnou do náruče a formou spontánní výměny či exploze slov popisují stav, který se ve skutečnosti popsat nedá.

Z čistě rozumového hlediska se takový rozhovor (spontánní plynutí slov) může zdát jako zbytečné opako­vání, ale upřímnému hledajícímu vhání slzy do očí. Je to podobné jako u hudebního díla. Je-li interpret opravdový mistr, nezáleží nám na tom, kolikrát jsme skladbu již dříve slyšeli. Pro milovníka hudby je každé provedení něčím novým a jedinečným. Není třeba srovnávat a hodnotit. Sedíte-li na břehu oceánu a delší dobu pozorujete převa­lující se vlny, pak pochopíte, že i když jsou to všechno vlny, každá má svou zvláštní osobitost a v jejich sjednocení se odráží nádherná rozmanitost světa jevů, což je to nejúžasnější, co lze nazřít.

Aštávakra řekl:

„Člověk s pronikavým intelektem dojde osvícení, třebaže jsou rady gurua založeny na příčině a následku, zatímco nevyzrálý hledající může hledat celý život, ale bez potřebného intelektu zůstane zmaten.“ (126)

„Nelpět na smyslových objektech znamená osvobození, toužit po nich znamená omezení. Pochop to a pak dělej, jak se ti líbí.“ (127)

„Zdálo by se, že nazření Pravdy činí z výmluvného, chytrého a aktivního člověka člověka nemluvného, nudného a nečinného. Poznání Pravdy tak není příliš přitažlivé pro ty, kteří si ještě chtějí užívat radostí tohoto světa.“ (128)

Světec Džňánéšvar ve svém díle Amritanubháva popisuje tento stav následovně:

„Smysly se dle vlastní přirozenosti chytají objektů, jež je uspokojí, ale téměř zároveň vyvstává pochopení, že zážitek se nijak neliší od toho, čím člověk (Seberealizovaná bytost) sám o sobě je – jako když pohled do zrcadla téměř okamžitě vyvolá pochopení, že podoba v zrcadle se neliší od původní tváře.“

Stav Seberealizovaného člověka je Džňánéšvarem dále názorně popsán:

„Ve stavu džňánina je vyjádření vůle či chtění jenom zdánlivé – všechny činy ve skutečnosti nastávají spontánně.“

„Dualita se postupně mění v ne-dualitu a vztahy mezi objekty přecházejí v ne-objektové souvislosti.“

„V běžné činnosti smyslů subjekto-objektový vztah neexistuje.“

Mnozí hledající nechápou osvícení jako odpoutanost od smyslových objektů, ale jako objekt, jenž jim zajistí potěšení a štěstí nekonečně větší, než jaké jim nabízejí smyslové objekty. Těm se transformace vyvolaná osvícením bude zdát matoucí, až odstrašující. Klid, který sídlí u kořenů pravého duchovního hledání, neznamená ani otupe­ní smyslů prostřednictvím výstředních zážitků, ani potlačení smyslů vynucenou kázní. Obojí vede ke zklamání. Pravé duchovní hledání může začít až poté, co smysly zakusily příslušné objekty a přišel pocit klidu, pramenící z hlubokého přesvědčení, že život a prožívání musí mít hlubší smysl než zakoušení smyslových potěšení.

Vidí-li člověk, který si „užívá života“, jak se někdo najednou pro svůj hluboký a intenzivní zájem o duchov­nost přestane zajímat o život, dřívější přátele a staré zvyky, začne se takového duchovního poznání, jež vyvolává tyto drastické změny, prostě bát. Poznání Pravdy přijde, jakmile je tu klid. A ten přijde až poté, co se člověk z vlast­ní zkušenosti přesvědčil, že cokoli život přináší, je opravdu bezcenné (jakkoli se to někdy zdá přitažlivé). Světský člověk se stane člověkem poznání díky zkušenosti, že nelpění znamená osvobození, zatímco touha po smyslových objektech je omezením. Omezení znamená lpět na něčem, od čeho se nemůžeš oprostit. Smyslové objekty nemo­hou spoutat toho, kdo s nimi zachází s lhostejností a klidem (nikoli s bázní). Klid nespočívá v tom, že se ze strachu z připoutanosti budeme smyslovým objektům vyhýbat. To je pak potlačování, které dříve či později v mnohem silnější podobě vystoupí na povrch. Pravý klid a nelpění přichází jen tehdy, je-li tu přesvědčení, zrozené z přímé zkušenosti, že každá radost ze smyslových objektů vede nakonec ke zklamání a pocitu nenaplněnosti.

Aštávakra zdůrazňuje, že chceme-li následovat jogína jen proto, že na nás zapůsobil svým vzhledem a jednáním, nebudeme úspěšní. Až tehdy, když bhógin (ten, kdo si užívá smyslových objektů) uvěří v bez­cennost všech smyslových požitků, je připraven stát se jogínem. Aštávakra říká: nejdřív bhógin, potom jogín. Dokud není v bhógin připraven stát se jogínem, bude se poznání bát, zvláště vidí-li jaká nebezpečná proměna nastala u přítele, který byl dříve plný tužeb a chutě do života, a nyní ho již radosti života nezajímají. Jenom osobní zkušenosti mohou přinést hluboké přesvědčení, že je mysl již připravena obrátit se dovnitř ke své pravé podstatě.

Takovému hledajícímu nabízí Aštávakra velmi krátkým a jasným způsobem přímou Pravdu:

„Nejsi tělo a tělo ti nepatří. Nejsi konatel ani zakusitel. Jsi Vědomí Samo, věčný, neosobní svědek všeho. Žij šťastně.“ (129)

„Touha a odpor patří k mysli a ty nejsi mysl. Jsi Vědomí Samo, neměnné a osvobozené od všech rozporů. Žij šťastně.“ (130)

„Poznej Já ve všem a všechno v Já, osvoboď se od pocitů ´já´a ´moje´ a buď šťastný.“ (131)

„Ó, ty čiré Vědomí, jsi opravdu To, v čem svět jevů vyvstává, podobně jako vlna na moři. Osvoboď se od strádání mysli.“ (132)

„Věř, můj synu, věř. Neměj mylné představy a nebuď zmaten. Jsi samo Poznání, jsi Pán, jsi Vědomí, jež je tu před veškerým projeveným světem.“ (133)

„Tělo složené z pěti prvků vstoupí do existence, chvíli setrvá a pak odchází. Skutečné Já nepřichází ani neodchází. Kde je pak smutek nad ztrátou těla?“ (134)

„Je pro tebe, jenž jsi čirým Vědomím, nějaký rozdíl, zda tělo setrvá až do skonání věků, nebo odejde hned v tuto chvíli?“ (135)

„Vlny jevů projeveného světa se v tobě, nekonečném oceánu, objevují a zase mizí podle své přirozenosti. Pro tebe to neznamená zisk ani ztrátu.“ (136)

„Ó, můj synu! Jsi ryzí Vědomí, v němž vzniká tento svět, a ten není oddělen od toho, co jsi. Kde je tu něco, co je možné přijmout nebo odmítnout?“ (137)

„Jak by pro tebe, jediné, neměnné, klidné, neposkvrněné, čiré Vědomí, mohlo existovat zrození a konání, či dokonce představa ega?“ (138)

„Cokoli vnímáš, je tvůj vlastní odraz. Mohou snad být různé ozdoby, přívěsky, náramky a náušnice něčím jiným než zlatem?“ (139)

„Vzdej se veškerého rozlišování ´jsem toto´ či ´nejsem tamto´. Buď pevně přesvědčen, že vše, co existuje, je Vědomí. Osvoboď se od všech představ a žij šťastně.“ (140)

„Vesmír se zdá skutečným jen v důsledku nevědomosti. Neexistuje nic jiného než ty, jakožto Vědomí či Skutečnost. Není tu individuální ani transcendentální „já“, není tu nikdo jiný než ty sám.“ (141)

„Ten, kdo jasně pochopí, že svět je jen iluze, se osvobodí od tužeb. Pevné přesvědčení, že neexistuje nic jiného než Vědomí, s sebou přináší klid a mír.“ (142)

„Buď pevně přesvědčen, že tento zdánlivý oceán projeveného světa není nic jiného než Vědomí. Netýká se tě omezení ani osvobození. Žij svobodně a šťastně.“ (143)

„Ó ty, jenž jsi čiré Vědomí! Nezabývej se potvrzováním či popíráním. Spočívej v klidu věčné blaženosti, jíž jsi, a žij šťastně.“ (144)

„Nadobro přestaň s vytvářením pojmů. Nezabývej se žádnými představami ani náboženskými doktrínami. Jsi navždy svobodné Vědomí. K čemu by ti bylo takové myšlení?“ (145)

„Nasloucháš slovům svatých knih nebo se učíš jejich výkladům, ale spočívat v Já budeš až tehdy, když na to vše zapomeneš.“ (146)

„Zaměstnáváš se prací, užíváš si světských radostí nebo se oddáváš meditaci, a přesto cítíš vnitřní potřebu stavu, který je primární, před veškerým projevením, a v němž jsou rozpuštěny touhy po světských objektech.“ (147)

„Všichni se snaží a přitom jsou nešťastni. Nechápou, že záměrné usilování způsobuje utrpení. Jen díky tomuto pochopení dosáhne požehnaný probuzení.“(148)

„Štěstí není pro nikoho jiného než pro mistra v lenošení, pro něhož i zavírání a otvírání očí je trápením.“ (149)

„Jakmile se mysl osvobodí od protikladů „to je uděláno, ale to ještě ne“, přestane ji zajímat spravedlivost, bohatství, touha po smyslových potěšeních a rovněž tak i osvobození.“ (150)

„Ten, kdo smyslové objekty odmítá, je považován za člověka odříkání, ten, kdo jim hoví,

je považován za požitkáře. Avšak pouze ten, kdo je neodmítá ani nevyhledává, jimi není znepokojován.“ (151)

Jak řekl Omar Chajjám:

„Po chvilce ticha řekla jedna nepovedená nádoba:´Vysmívají se mi, že mám vše křivé: Jakpak to! Třásla se snad ruka Hrnčíře?´“

Aštávakra říká: „Jakmile se mysl osvobodí od protikladů „to je uděláno, ale to ještě ne“, přestane ji zajímat spravedlivost, bohatství, touha po smyslových potěšeních a stejně tak i osvobození.“ Mudrc vyjadřuje důležitou skutečnost, že jakmile je oddělenost nahlídnuta jako koncept, pak konceptuálně rozdělené protiklady ztratí svoji platnost. Jediné, co zbude, je neosobní pocit přítomnosti „Já jsem“, bez individuálního jména a formy (náma­rúpy).

Aštávakra dále mluví o zbytečnosti oddělování na to, co přijímáme a co přijmout nechceme:

„Touha je kořenem nevědomosti a dokud je tu touha, je tu nutně i to, co přijímáme, a to, co odmítáme, jsou tu výhonky a větve stromu samsáry.“ (152)

„Činnost vede k připoutanosti a zdržení se činnosti vyvolává odpor. Moudrý člověk, ustálený v Já, je oproštěn od omezení protiklady a žije jako dítě.“ (153)

„Kdo je k samsáře připoután, chce se jí zbavit, aby se osvobodil od utrpení. Avšak ten, kdo k ní připoután není, v samsáře zůstává, a přece žije šťastně.“ (154)

„Kdo hledá osvícení jako jedinec a zůstává ztotožněn s tělem, není džňánin ani jogín a zakouší utrpení.“ (155)

„Dokud nezapomeneš úplně všechno, nemůžeš spočinout v Já, ani kdyby tvými učiteli byli Šiva, Višnu či Brahma.“ (156)

Dále Aštávakra popisuje stav toho, kdo zná Pravdu:

„Kdo se smysly odpoutanými od objektů spokojeně spočívá v jednotě s vesmírem, jen toho lze považovat za džňánina či jogína.“ (157)

„ Ó, Znalec Pravdy nikdy v tomto světě nezakouší utrpení, neboť celý vesmír naplňuje jen on sám.“ (158)

„Smyslové objekty nepřitahují toho, kdo spočívá ve svém Já, stejně jako listy stromu nima neuspokojí slona, pokud si může dopřávat listů stromu salaki.“ (159)

„Zřídka se na světě najde ten, kdo neprahne po něčem, co by ještě chtěl prožít, a v němž zážitky nezanechávají žádné stopy.“ (160)

„Na světě je mnoho těch, kteří se dožadují smyslových radostí nebo prahnou po osvícení. Vskutku vzácná je však ta velká duše, která se nestará ani o hmotné potěšení, ani o duchovní osvícení.“ (161)

„Jenom osvícený člověk zůstává odpoután od počestnosti, úspěchu, smyslových objektů i od osvobození a je lhostejný k životu i ke smrti.“ (162)

„Člověk poznání netouží po tom, aby se svět rozplynul, ani nechce, aby dále trval. Blažený žije v dokonalé spokojenosti s tím, co do jeho života přichází.“ (163)

„Poté, co přijde nejvyšší pochopení a oddělená mysl se vrátí do své celistvosti, člověk poznání vidí, slyší, hmatá, čichá a chutná a přitom žije šťastně v klidu a spokojenosti.“ (164)

„Nelpí na objektech tohoto světa, ani k nim nechová odpor, proto se nezmítá v oceánu samsáry. Jeho mysl je prázdná, činy bez osobního záměru a smysly odpoutané od objektů.“ (165)

„Člověk poznání nebdí ani nespí, jeho oči nejsou otevřeny ani zavřeny. Osvobozená duše se těší ze svého stavu za jakýchkoli okolností.“ (166)

„Svobodný člověk spočívá neustále ve svém Já. Je čistý v srdci a osvobozený od návyků.“ (167)

„Vidí, slyší, hmatá, čichá, chutná, přijímá, mluví či chodí. Zbaven veškerého usilování i neusilování je člověk velké duše opravdu svobodný.“ (168)

„Svobodný člověk nechválí ani nehaní, neraduje se ani se nezlobí, nedává ani nepřijímá. Je osvobozen od veškerého lpění.“ (169)

„Pohled na ženu plnou vášně stejně jako pohled na přicházející smrt nechají chladným člověka spočívajícího v Já. Tato velká duše je opravdu svobodná.“ (170)

„Vyrovnaný je ten, kdo ve všem vidí totéž a nerozlišuje mezi štěstím a neštěstím, mužem a ženou, zdarem a nezdarem.“ (171)

„V člověku poznání, jehož připoutanost k světskému životu již vyprchala, nenajdeš soucit ani hrubost, skromnost ani domýšlivost, překvapení ani vzrušení.“ (172)

„Svobodný člověk po objektech smyslů neprahne ani se jich nehrozí. S dokonale odpoutanou myslí se raduje z toho, co přichází.“ (173)

„Člověk poznání, s myslí vyprázdněnou a neustále spočívající v Já, nepřemýšlí na základě protikladů správný či špatný, dobrý či zlý.“ (174)

„Člověk poznání zbavený představ „já“ a „moje“, jehož vnitřní touhy byly utišeny, s jistotou ví, že ve skutečnosti nic neexistuje, a proto nekoná, i když se to tak jeví.“ (175)

„Člověk poznání, jehož mysl byla rozpuštěna a vytváření pojmů a představ ustalo, je osvobozen od iluze, snění a hlouposti. Stav, který mu přichází, je naprosto nepopsatelný.“ (176)

V následujících verších Aštávakra své učení shrnuje a uzavírá.

„Zdravím to, jež je ztělesněním Blaženosti, Klidu a Světla. S poznáním toho se všechny iluze rozplynou jako sen.“ (177)

„Získáváním smyslových objektů projeveného světa může člověk dosáhnout velkého potěšení. Štěstí však přijde jen s jejich odevzdáním.“ (178)

„Jak by ten, jenž má jádro bytí vyprahlé od slunečního žáru utrpení, pocházejícího z představy povinností, mohl prožívat štěstí, aniž by se mu dostalo osvěžení nektarem bez-žádostivosti?“ (179)

„Tento svět je pouze stavem Vědomí. Ve skutečnosti není ničím. Vnitřní podstata Existence a Neexistence však nikdy není ztracena.“ (180)

„ Absolutno, Pravé Já, jež je prosté úsilí, neměnné a bez poskvrny, není vzdáleno ani jej nelze ohraničit. Je tu neustále, vždy přítomné.“ (181)

„Jakmile zmizí iluze, je pryč překážka bránící vhledu. Zazáří-li čiré pochopení, všechno utrpení se rozptýlí.“ (182)

„Osvícená bytost ví, že vše, co se jeví, je jen představa, a to, co je věčné a nezávislé, je subjektivní Já, Vědomí. Je možné, aby si počínala nerozumně jako dítě?“ (183)

„Může snad pro toho, kdo nemá žádné touhy, neboť s pevným přesvědčením ví, že pravou přirozeností člověka je Vědomí a existence i neexistence jsou jen výplody představivosti, existovat něco, o čem by měl přemýšlet, mluvit či co by měl dělat?“ (184)

„Pro jogína, který došel klidu nepochybným poznáním, že vše, co existuje, je Vědomí, jsou myšlenky “jsem toto“ či „nejsem tamto“ zcela rozpuštěny.“ (185)

„Jogína, který je dokonale klidný, nezajímá rozptýlení ani soustředění, poznání ani nevědomost, radost ani bolest.“ (186)

„Jogínovi, jenž se zbavil všech návyků, je zcela lhostejné bohatství i chudoba, zisk i ztráta, společnost lidí i lesní samota.“ (187)

„Kde jsou povinnosti, zdraví, smyslové uspokojení či rozlišování pro jogína, který překročil dualitu „toho, co je naplněno“ a „toho, co ještě naplnit zbývá“? (188)

„Pro osvobozeného mudrce neexistuje povinnost ani připoutanost. Všechny jeho činy jsou součástí jeho života prostého záměrů.“ (189)

„Kde je iluze světa, odevzdání či osvobození pro mudrce, který překročil svět pojmů a představ?“ (190)

„Ten, kdo vnímá svět jako svět, zřejmě potřebuje popírat jeho existenci. Ale ten, kdo je bez představ, se tím nezabývá. Vnímá svět a přece ho nevidí.“ (191)

„Ten, kdo vnímá Brahman jako něco od sebe odděleného, potřebuje meditovat na princip ´Já jsem Brahman´. Ale ten, kdo překročil svět pojmů a představ a pro něhož se nic neodlišuje od něho samého, nemá, na co by meditoval.“ (192)

„Ten, kdo se cítí rozptýlený, považuje za nutné svoji rozptýlenost ovládat, ale člověku ušlechtilé mysli, jenž se s rozptýleností neztotožňuje, toho není potřeba.“ (193)

„Život mudrce se zdá být podobný životu obyčejného člověka. Je však zásadní rozdíl v jejich pohledu na svět. Mudrc ví, že vše, co existuje, je Vědomí, a proto ho nezajímá soustředění ani rozptýlenost.“ (194)

„Člověk poznání, jenž překročil relativní představy o existenci a neexistenci, spokojený a osvobozený od všech tužeb, nedělá naprosto nic, třebaže z pohledu okolního světa si obstarává své záležitosti.“ (195)

„Mudrc je ochoten udělat cokoli, co se od něj v daných okolnostech očekává, ale ve skutečnosti se nezaplétá ani do konání, ani do nekonání.“ (196)

„Příčina a následek v evolučním procesu pohánějí soustavu těla a mysli bytosti, jež je bez tužeb, nezávislá a osvobozená od veškerého omezení, takže poletuje životem jak suchý list ve větru.“ (197)

„Kdo překročil světské bytí, nezná radost ani bolest. S myslí vždy klidnou žije ve světě, jakoby byl bez těla.“ (198)

„Kdo pevně spočívá v Já, s myslí tichou a čirou, nemá čeho se vzdát a nezajímá ho žádná ztráta.“ (199)

„Kdo je vyrovnaný, prázdné mysli, kdo žije přirozeně a spontánně a přijímá život tak, jak přichází, toho na rozdíl od obyčejných lidí nezajímá čest ani hanba.“ (200)

„Kdo pevně věří, že žádný čin, k němuž dojde prostřednictvím soustavy těla a mysli, není konáním jedince, ten nekoná, i když se to tak může zdát.“ (201)

„Kdo je osvícený, žije přirozeně a spontánně. Jeho činy nejsou vedeny osobními zájmy, avšak nejsou to činy hlupáka. Být na tomto světě nebo nebýt je pro něho totéž. Je provždy klidný a spokojený.“ (202)

„Kdo je vyrovnaný a nezajímají ho spory a diskuse, je osvobozen od konceptualizování, a proto neustále v klidu. Překročil myšlení, poznávání, naslouchání a vnímání.“ (203)

„Člověk poznání není v mysli znepokojován nebo rozrušován, nepotřebuje tudíž sedět v meditaci. Omezení či osvobození pro něho ztratily význam. Je plně přesvědčen o tom, že projevený svět jevů je jen výplod představivosti, a existuje jako Vědomí samo.“ (204)

„Ztotožněný jedinec s pocitem vlastní vůle koná, i když nic nedělá. Naopak osvícená bytost bez sebemenšího pocitu osobního konatelství nekoná, i když je tu konání.“ (205)

„Mysl osvíceného není vzrušená ani extatická. Je oproštěna od konání a tužeb, zbavena všech výkyvů a její zář nezakrývají žádné pochybnosti.“ (206)

„Mysl osvíceného není svázána duševní činností ani jinou aktivitou. Pokud se činnost objeví, nevychází z pocitu vůle či osobního konatelství, ale je přirozená a spontánní.“ (207)

„Vyslechnutí Pravdy hlupáka ještě více zmate, zatímco nadmíru inteligentního člověka přivede k obratu dovnitř do sebe, takže se pak bude jako hlupák jevit druhým.“ (208)

„Nevědomí a zmatení lidé se stále cvičí v koncentraci a snaží se ovládnout svoji mysl. Oproti tomu člověk poznání, stejně jako lidé v hlubokém spánku, nemá potřebu cokoli dělat.“ (209)

„Nevědomý člověk nedosáhne klidu činností ani nečinností. Moudrý získá klid jen pouhým pochopením toho, co klid je.“ (210)

„Ti, kdo se oddávají cvičením, nedojdou na tomto světě pochopení své pravé přirozenosti, neboť pravá přirozenost je čirostí, inteligencí, láskou, dokonalostí, je bez nejmenší stopy objektivity a objektivní svět překračuje.“ (211)

„Nevědomý člověk nedosáhne osvobození navzdory všem cvičením a metodám na ovládnutí mysli. Kdo je požehnaný, spočívá v Já jen prostřednictvím intuitivního pochopení.“ (212)

„Nevědomý člověk nezíská Brahman, po němž tolik touží, zatímco moudrý chápe podstatu Nejvyššího Brahmanu, aniž by po tom toužil.“ (213)

„Postrádaje oporu neustává nevědomý člověk v hledání iluzorního osvícení, ale tím jen živí iluzi projeveného světa samsáry. Moudrý udeří na samotné jádro problému.“ (214)

„Hlupák se pokouší dosáhnout klidu osobním úsilím a nedaří se mu to. Moudrý nazře Pravdu přímo a setrvává v klidu neustále.“ (215)

„Jak by mohl pochopit svou vlastní přirozenost ten, kdo při vnímání projeveného světa vidí pouze objekty? Vidí-li projevení člověk moudrý, nevnímá jednotlivé objekty, ale pouze Vědomí, v němž se vše zjevuje.“ (216)

„Jak by mohl ovládat svoji mysl ten, kdo je tak pomýlený, že o to usiluje? Celistvá mysl člověka moudrého, spočívajícího v Já, nepotřebuje ovládat svoji spontaneitu.“ (217)

„Jsou tací, kteří v existenci projeveného světa věří, a jiní, kteří věří, že projevený svět neexistuje. Vzácně se najde někdo, koho tyto představy nezajímají a setrvává tak v klidu a míru“. (218)

„Ti, jejichž intelekt dosud nevyzrál, možná uvěří, že Átman je čirý a jediný bez čehokoli dalšího, ale stále touží zakoušet Átman jako oddělené entity v rámci světa jevů. Ti zůstanou nešťastni do konce života.“ (219)

„Intelekt člověka hledajícího osvícení potřebuje vhodný objekt jako oporu. Intelekt člověka osvobozeného není ohraničen či omezen žádnou touhou, ani touhou po osvobození.“ (220)

„Pokud se bázlivý hledající setká s tygry smyslových objektů, uteče do jeskyně mysli a různými metodami se snaží mysl ukáznit a ovládnout.“ (221)

„Pokud se bez-žádostivá bytost se srdcem lva setká se slony smyslových objektů, ti buď tiše zmizí pryč, nebo se z nich stanou zcela oddaní služebníci.“ (222)

„Ten, jehož Seberealizace je bez jakýchkoli pochyb, nepotřebuje cvičení jako prostředky k osvobození. Vidí, slyší, dotýká se, čichá a chutná a žije šťastně.“ (223)

„Toho, kdo pouhým zaslechnutím Pravdy vrátil oddělené mysli její celistvost a spočívá nepřetržitě v naprostém klidu, nezajímá povaha nějakého činu ani nečinnost.“ (224)

„Osvobozen od pocitu konatelství udělá moudrý člověk to, co je za daných okolností potřeba, aniž by se povahou svého činu zabýval. Jeho činy jsou jako činy dítěte.“ (225)

„Se svobodou přichází štěstí. Se svobodou přichází klid. Se svobodou je dosaženo Nejvyššího stavu.“ (226)

„Tak jak se prohlubuje pochopení, tendence mysli obracet se ven slábne s poznáním, že vnitřní Já není konatel ani zakusitel.“ (227)

„Spontánní, ničím neomezené chování moudrého člověka je prosté vlastní vůle, otevřené a upřímné. Není to předstíraný klid člověka, jenž je dosud v zajetí osobních záměrů a cílů.“ (228)

„Ti, kdo jsou klidní, bez připoutanosti a zcela osvobozeni od vytváření pojmů a představ, mohou pobývat jednou v prostředí plném blahobytu a jindy zase v horské jeskyni.“ (229)

„V srdci toho, kdo je klidný, je naprostá odpoutanost, a to za jakýchkoli okolností a v každé společnosti – mezi uznávanými učenci i uctívanými božstvy, na osamělém místě i ve společnosti krále, ženy či milované osoby.“ (230)

„Klid jogína nenaruší ani to, když se mu sloužící, synové, ženy, vnuci či jiní příbuzní posmívají nebo jím opovrhují.“ (231)

„Třebaže se raduje, neraduje se, třebaže se trápí, netrápí se. Jen ti, kdo jsou jako on, pochopí ten úžasný stav bytí.“ (232)

„Pocit povinnosti, vztahující se pouze k samsáře, překračují ti moudří, kteří pochopili svoji pravou přirozenost jako vše-prostupující, bezforemnou, neměnnou a neposkvrněnou.“ (233)

„Neklidný člověk je rušen a rozptylován, i když nic nedělá. Mistra neruší nic, i když je zaneprázdněn prací.“ (234)

„Moudrý člověk ve své vyrovnanosti zůstává šťasten i v běžném životě, ať odpočívá, spí, obstarává své záležitosti, mluví či jí.“ (235)

„Dokonalým vzorem pro život je ten, kdo pochopil svoji přirozenost a oproti obyčejnému člověku zůstává v běžném životě tichý a nevzrušený jako klidná hladina obrovského jezera.“ (236)

„Pro zmateného člověka je i ústup do nekonání konáním. Kdo je klidný, i v nepřetržité činnosti sklízí plody nečinnosti.“ (237)

„Často lze vidět múdhu dokazovat svou lhostejnost k majetku. Kde je však lpění či odpoutání pro toho, kdo se zbavil ztotožnění s tělem?“ (238)

„Múdha je neustále zaneprázdněn vytvářením představ a pojmů. Ten, kdo spočívá v přítomném okamžiku, přemýšlí, pokud je to potřeba k tomu, co dělá, a přece nepřemýšlí.“ (239)

„Ať se pustí do čehokoli, nemá člověk samoty žádné osobní záměry ani cíle. Je nevinný jako dítě a nelpí na výsledcích své práce.“ (240)

„Požehnaný je člověk poznání, který překročil mysl a za všech okolností zůstává nepohnutý, i když jeho fyzické smysly, zrak, sluch, hmat, čich a chuť pokračují ve své činnosti.“ (241)

„Kde je samsára a její projevení pro člověka dokonalosti, jenž je beze změny jako sám prostor? Kde je nějaký cíl nebo prostředky k jeho dosažení?“ (242)

„Nádherné je bytí toho, kdo se osvobodil od tužeb, je vtělením dokonalé blaženosti, která je jeho pravou přirozeností, a neustále spočívá spontánně ponořen v čiré Vědomí.“ (243)

„Má smysl říkat ještě něco dalšího? Velká duše, jež došla dokonalého pochopení, se osvobodila od veškerých tužeb, nejen po smyslovém potěšení, ale i po osvícení. V každém čase a na každém místě je zcela prostá jakéhokoli lpění.“ (244)

„Co má ještě udělat ten, kdo sám je čiré Vědomí? Zcela se vzdal projeveného světa, jehož rozmanitost je jen ve jménech, jichž počátkem je Mahat (Vesmírná inteligence).“ (245)

„Ten, kdo je čirý, s jistotou ví, že vesmír je jen důsledek iluze a ve skutečnosti neexistuje nic. Nevnímatelné Já se mu odhalilo a on zakouší přirozený klid.“ (246)

„Zásady chování, odpoutání, odevzdání a ovládnutí mysli jsou všechno jen pojmy, bezvýznamné pro toho, jehož přirozeností je Čirá Záře a jenž se objektivní realitou nezabývá.“ (247)

„Jaký smysl mají pojmy omezení, osvobození, radost či smutek, pro toho, kdo září jako Nekonečno, zpředmětňuje sám sebe v nespočet forem a relativní existence ho nezajímá?“ (248)

„Dojde-li k okamžitému osvícení, je realita vesmíru nahlédnuta jako iluze. Moudrý člověk žije bez pocitů „já“ a „moje“, proto zůstává od všeho zcela odpoután.“ (249)

„Proč by se ten, kdo je moudrý, kdo nazřel Já jakožto nezničitelné a prosté všeho smutku, kdo je bez pocitů „já jsem tělo“ a „tělo je mé“, měl zabývat světem nebo poznáním?“ (250)

„Jen co člověk s chabým intelektem odloží svá cvičení a kontrolu mysli, okamžitě ho přepadnou jeho potlačené touhy a představy.“ (251)

„I po vyslechnutí Pravdy se hloupý člověk nevzdá své iluze. Navenek se díky potlačování zdá klidný, ale jeho mysl je neustále rušena tužbami po smyslových objektech.“ (252)

„Ten, kdo nazřel vlastní přirozenost a zbavil se tak pocitu konatelství, nemá žádný důvod něco říkat nebo dělat. Přesto v očích druhých lidí vede normální život.“ (253)

„Kde je světlo či temnota pro člověka moudrého a vyrovnaného, který je stále klidný a beze strachu? Je tu snad něco, co by mohl ztratit? Pro něho neexistuje vůbec nic.“ (254)

„Co znamená trpělivost, rozlišování či zbavení se strachu pro Seberealizovanou bytost, pro toho, kdo je bez vlastní osobní podstaty a jehož přirozenost nelze popsat slovy?“ (255)

„Vidění jogína neobsahují nebe ani peklo, ani stav džívamukti, osvobození za života. Ve Vědomí jogína, v nicotě, neexistuje opravdu nic.“ (256)

„Mysl člověka vyrovnaného netouží po zisku a nermoutí se, pokud něčeho nedosáhne. Jeho klidná mysl je neustále naplněna nektarem.“ (257)

„Celistvý člověk nechválí toho, kdo je považován za dobrého, ani neodsuzuje toho, kdo je považován za špatného. Je spokojený a vyrovnaný ve štěstí stejně jako v utrpení a neexistuje pro něho nic, čeho by mohl dosáhnout.“ (258)

„Moudrý člověk nemá hrůzu ze samsáry ani netouží po nirváně. Je osvobozen od duality radosti a smutku a nezabývá se zrozením ani smrtí.“ (259)

„Blažený je život člověka moudrého, osvobozeného od všech očekávání, od připoutanosti k ženě, dětem či komukoli jinému. Osvobozený od všech tužeb po smyslovém potěšení je ten, koho nezajímá, zda jeho tělo existuje nebo neexistuje.“ (260)

„Spokojenost neustále přebývá v srdci člověka neochvějného, jenž zůstává šťastný, ať ho v životě potká cokoli, jde, kam ho život zavane, a nedbá na to, kam se večer poděje.“ (261)

„Ten, kdo spočívá ve zdroji svého vlastního bytí a překračuje tak život i smrt, se nestará o to, zda jeho tělo padlo mrtvé k zemi nebo zda dál existuje.“ (262)

„Požehnán je moudrý, kdo je nade vše povznesen, na ničem nelpí a nemá potřebu vlastnit, kdo překročil všechny protiklady a jehož pochybnosti byly zcela zničeny.“ (263)

„Blažený je ten, kdo je oproštěn od pocitů „já a moje“, pro něhož hrouda hlíny, drahý kámen i prut zlata znamenají totéž, kdo přeťal pouta svazující jeho srdce a zbavil se radžasu i tamasu.“ (264)

(Poznámka: radžas (vůle, záměr, touha a čin) a tamas (netečnost a nevědomost)

„Kdo by se mohl rovnat osvobozenému, v jehož srdci není stopa jakékoli touhy, kdo je spokojený a ke všem věcem zcela lhostejný.“ (265)

„Mohl by snad někdo jiný než ten, kdo je zbaven všech osobních tužeb, být tím, kdo zná a přece nezná, vnímá a přece nevnímá, mluví a přece nemluví?“ (266)

„Žebrák či král, blažený je ten, kdo je zcela osvobozen a odpoután od duality vzájemně závislých protikladů dobra a zla.“ (267)

„Co znamená nevázanost a potlačování či pravda a nepravda pro jogína, který pochopil svoji pravou přirozenost a je ztělesněním ryzí opravdovosti?“ (268)

„Vnitřní zkušenost toho, kdo je bez žádostí, kdo překročil veškeré utrpení a nepřetržitě spočívá v Já, nelze popsat. A komu by ji taky bylo možno popsat?“ (269)

„Seberealizovaný nespí, ani když usne, nesní, ani když dříme, a nebdí, ani když je v bdělém stavu. Toto je stav toho, kdo zůstává spokojený a klidný za jakýchkoli okolností.“ (270)

„Člověk poznání nemá myšlenky, i když přemýšlí, nemá smysly, i když je používá, nemá rozum, i když je jím obdařen. A nemá ego, i když ho vlastní.“ (271)

„Člověk poznání není šťastný ani nešťastný, připoutaný ani odpoutaný, osvobozený ani toužící po osvobození. Není toto ani tamto.“ (272)

„Požehnaný člověk není rozptýlený ani při rozptýlení, není meditativní ani při meditaci, není tupý ani ve stavu otupění a není učený ani když byl poučen.“ (273)

„Ten, kdo je osvobozený a za všech okolností spočívá v Já, kdo je zbaven představy konání či povinnosti a je zcela bez tužeb, nehloubá nad tím, co bylo nebo nebylo uděláno, a ať se přihodí cokoli, nijak se ho to nedotýká.“ (274)

„Moudrý člověk necítí potěšení, je-li chválen, ani zlobu, je-li haněn. Neraduje se ze života a nebojí se smrti.“ (275)

„Kdo je tichý, nevyhledává společnost ani samotu. Zůstává stejný kdekoli a za jakýchkoli okolností.“ (276)