…

Bhagavadgíta – bible staré i dnešní Indie – je dílo staré, velmi staré, ale kdy přesně vzniklo, nevědí ani sami Indové. Trvalo dlouho, než byla zvěčněna písmem. Po mnohá staletí přecházela z pokolení na pokolení jen ústním podáním – jako vzácné dědictví minulosti, jako předrahý odkaz otců, jako klenot klenotů!

Je napsána v sanskrtu, v jazyku, jenž je právem nazýván králem mezi jazyky. Podle Indů jím hovoří i bohové v nebi. Mnoho národů si toto dílo přeložilo. Tento český překlad, dokončený v posledním roce války Rudolfem Janíčkem, je považován za nejzdárnější.

Bhagavadgíta ze samého dna neviditelné, nevyzpytatelné duše, vylovila tuto perlu moudrosti už bezmála před 3000 lety. Celým dílem zaznívá hudba, jejíž jedinou melodií je jednota všeho žití.

Symbolismus Bhagavadgíty je v tom, že oněch sto synů slepého krále Dhritaráštry představuje legii lidských hříchů a omylů, kdežto pět dětí jeho bratra Pándua ztělesňuje pět lidských smyslů. Legii hříchů a omylů velí Bhíšma, voji pěti lidských smyslů velí Bíma, Ardžunův bratr. Sám Ardžuna je mluvčím pěti lidských smyslů a jeho vozataj a rádce Krišna je desátou inkarnací boha Višnua.

Sama Bhagavadgíta je pak obrazem dramatického boje, který je sváděn v každém člověku mezi jeho hříchy a omyly na straně jedné, a jeho pěti smysly, řízenými Duší, na straně druhé. Symbolismus první kapitoly umožňuje lépe pochopit některé její obtížnější věty a obraty.

Ačkoli je Bhagavadgíta posvátnou knihou višnuistické sekty Bhágavanů – sekty uctívatelů boha Višnua v podobě Krišnově – je vedle eposu Ramájana nejčtenějším dílem v Indii. Oloupila o slávu i sám gigantický epos Mahábhárata, jehož je součástí. Předčila je svou řečí, kterou umí promlouvat od duše k duši. Řečí prostou, a přece prozaickou i básnickou, řečí lidskou, a přece božskou. Vždyť je to sám Zpěv Vznešeného.

…
………
…

BHAGAVADGÍTA

neboli  ZPĚV VZNEŠENÉHO

…

První zpěv

SKLÍČENOST ARDŽUNOVA

Král Dhrtaráštra, slepý zeměvládce, rozmlouvá se Sandžajem, jenž představuje jeho vnitřní oko a jenž svému pánu popisuje vše, co vidí nablízku i v dáli.

…

Dhrtaráštra pravil Sandžajovi: „Řekni mi, Ó, jasnozřivý, co dělá nyní na poli života, na poli Kuruovců, mých sto seřazených synů proti pěti dětem mého bratra Pándúa?“

A jasnozřivý Sandžaja odpověděl: „Tvůj prvorozený princ Durjódhana se dívá na voje Pánduovců připravené k bitvě a radí se se svým vojevůdcem a učitelem Drónem a praví: „Ó, můj učiteli, podívej se na zástupy Pánduovců přichystané k bitvě! Velí jim syn onoho Drupada, jenž byl kdysi tvým vlastním žákem.

„Jsou tu i ostatní rekové, mocní lučištníci, kteří se v bojí vyrovnají Bímovi a Ardžunovi. Jsou tu neporazitelní vojevůdci Jujudhána, Viráta, Drupada, Čekitána a statečný král z Káší. Je tu Purudži, nejlepší z mužů, Kuntibhódža a Šaibja. Je tu mocný Judhámanju a statečný Uttamaudžas, syn Subhadry. A jsou tu i velcí i synové Kraupadí, velitelé velkých vozů.

Princ Durhódhana mluví dále k Drónovi: „Dovol, ó nejlepší z dvakráte zrozených, abych spočítal vůdce své armády i všechny ostatní, kteří jdou s námi. Budu ti je jmenovat, aby sis je připomněl.

Po tobě je tady Bhíšma, Karna a chrabrý Dhrištakétu a vítězný Krpa. Je zde Ašvattháman a Vikarna, i syn Sómadattův. A je tu i mnoho jiných reků, skvělých válečníků. Jsou ozbrojeni různými zbraněmi a odhodláni položit životy za naši věc.

Nespočetné jsou naše voje, vedené Bhíšmou, ale vojsko nepřátelské, jemuž velí Bíma, lze snadno spočítat.

Nechť proto každý jde jen za Bhíšmou.“

Když Saňdžaja vypověděl slepému králi slova Durjódhanova, popisoval dál průběh boje: „ Poté Bhíšma, nejstarší z Kuruů, děd Drujódhanův, povzbudil prince, zahřměl lvím hlasem a zadul na svou zvučnou lasturu.

Potom se rozezvučely současně i ostatní lastury, tamburíny, bubny, trubky a kravské rohy a byly to zvuky děsivé.

Pak i na druhé straně nasedli do svého nádherného vozu, taženého párem běloušů, Krišna a Ardžuna , syn Pánduáv, a zatroubili na své nebeské lastury.

Krišna, pán pravého rozlišování, zatroubil na svoji Obrovitou lasturu. Ardžuna zatroubil na Božskou lasturu a jeho bratr Bhíma, strašlivý bojovník, rozezněl zase svůj Velký roh.

Král Judhišthira, syn Kuntin, zatroubil na Vítěznou mušli, Nakula a Sahadéva rozezněli Libozvučnou a Květůplnou polnici.

Obratný lučištník, král z Káší a velký válečník Šikhandin, Dhrištadjumna a Vitára a neporazitelný Sátjaki, Drupada, synové Draupadí a dlouhoruký syn Subhadry, zatroubili každý na svoji mohutnou lasturu.

Lomoz, jenž by zahanbil samu bouři, rval nebe a zemi a zaséval hrůzu do srdcí Durjódhanových bratrů.

Ó Dritaráštro, vládče světa, když tehdy Ardžuna, jehož korouhev nese znak boha opic Hanumána, uzřel tvé vojsko seřazené k boji, zvedl svůj luk a oslovil Krišnu, svého vozataje: „Ó, Kiršno, Neposkvrněný, zajeď s válečným vozem mezi obě vojska, abych si prohlédl šiky svých nepřátel! Dříve, nežli se s nimi utkám, chtěl bych se podívat na ty, jež mám zahubit!.

Dovol mi spatřit muže, kteří sem přišli se mnou bojovat, aby se zavděčili zlomyslnému Durjódhanovi a shromáždili se na tomto bojišti.“

I zajel Krišna se svým nádherným vozem mezi obě vojska, zastavil před Bhíšmou, Drónem a ostatními vladaři světa, a řekl: „Pohleď, Ardžuno, na všechny členy Durjódhanova rodu seřazené před tebou.“

A Ardžuna, dívaje se na své příbuzné, právě jako na jejich syny, vnuky, učitele i přátele, kteří vytáhli proti němu, byl jat hlubokým soucitem a velice zarmoucen promluvil:

„Ó Krišno, když vidím před sebou všechny své příbuzné, dychtivé války, odmítají mi sloužit údy, má ústa vysychají a vlasy mi vstávají hrůzou. Můj luk Gándíva mi padá z rukou a kůže mně hoří. Má mysl je hnízdem zlých předtuch. Nohy pode mnou klesají.

Ó Krišno, netoužím po vítězství, ani po světských radostech. Ochránče vesmíru, jaký bych měl užitek z hodnosti královské? K čemu by mi byla radost a dokonce i sám život, jestliže ti, kteří touží po moci, radovánkách a rozkoších – támhleti učitelé, příbuzní a přátelé – by měli v boji ztratit život a štěstí?

I kdyby mě chtěli zabít, já sám je nechci usmrtit, a to ani pro vládu nad zemí, mořem a nebem, neřku-li pro pouhou slávu tohoto světa!

Jakou radost bych měl z toho, kdybych zahubil sto synů Dhritaráštrových? Kdybychom je zničili, neuvízli bychom sami ve spárech hříchu?

K čemu by nám posloužilo, kdybychom vyhladili své vlastní příbuzenstvo? Ačkoliv jejich mysl, zatemnělá chtivostí, nevidí zlo ve vyhlazení rodiny ani v nepřátelství k přátelům, proč bychom měli my, Krišno, kteří máme tak jasný postřeh, upadli do stejného omylu?

Je-li rodina v rozkladu, odumírají i její odvěké řády a obřady, mravnost a rodové tradice se vytrácí.

Bezbožnost, Krišno, přivádí ženy v rodině ke zkáze a jsou-li ženy zkažené, nastává mísení kast.

Příměs cizí krve jez zhoubná jak pro ničitele, tak i pro samu rodinu. Ničí rod a je bezohledností k předkům. Všichni jejich předkové trpí, neboť není potomka, který by vykonával pravé obřady, obětoval modlitby, koláče a posvátnou vodu.

Následky způsobují rozvrat celého rodu, zaniká odvěká oddanost k bohům.

Knihy nás učí, že zkáza čeká ty, kteří vyhostili ze svého domu rodové oběti.

Běda, sami jsme se rozhodli spáchat velký hřích. Chtěli bychom zničit vlastní příbuzenstvo a ukojit tak svou žízeň po moci! Tak velký hřích může spáchat jen nemoudrý!

Bylo by věru lépe, kdybych se dal bez boje, byl v této bitvě zabit syny Dhritaráštrovými, než abych sám spáchal tak zlý skutek.“

Zkormoucený Ardžuna domluvil. Odhodil luk a šípy a uprostřed bitevního pole se zhroutil na sedadlo svého válečného vozu.

…

Druhý zpěv

CESTA VĚDĚNÍ

K slzícímu Ardžunovi, přemoženému smutkem a lítostí, promluvil Krišna:

„Jak jsi mohl upadnout ve sklíčenost tak nedůstojnou Árjů, která tě nepovznese, ale poníží? To je věru veliká úhona a překážka na cestě k nebi.

Nepoddávej se strachu, tobě nesluší! Odhoď slabost srdce a zbabělost, Ardžuno, a vzchop se, ó hubiteli nepřátel!“

Ale Ardžuna odpověděl: „Jak mohu užít svých šípů proti těm, k nimž chovám úctu, proti svému dědu, Bhíšmovi, i proti svému ctihodnému učiteli Árónovi, ó Ničiteli všech odpůrců?

Lépe by mi bylo, kdybych se v tomto životě sytil chlebem žebroty, než abych zabil tyto velkodušné učitele! Zabiji-li je, všechna radost z bohatství a všechna potěšení z vyplněných přání budou poskvrněna jejich krví!

Vskutku, stěží dovedu říci, zda je lepší, aby zvítězili oni nebo my, neboť zničíme-li syny Dhritaráštrovy, vyprchá všechna vůně života.

Přemožen bezmocností a zcela zmaten Tě prosím, osvětli mi, v čem spočívá mé dobro! Jsem tvým žákem. Pouč mě, v tobě hledám své útočiště.

8. Nic nedovede rozptýlit smutek, přemáhající mé smysly. I kdybych získal vládu nad celou zemí a samo panství nad bohy, jaký by to pro mne mělo užitek?“

Tak mluvil ke Krišnovi, k Pánovi smyslů, a zakončil slovy: „Nebudu bojovat!“

Krišna odpověděl:

„Pláčeš pro ty, kteří si nezaslouží tvého soucitu, Ardžuno. Ačkoli mluvíš moudře, ti, kdož jsou ještě moudřejší, netruchlí ani pro živé, ani pro mrtvé.

Neboť nikdy se nestalo, aby nebylo Mne, ani tebe, ani těchto králů. A nikdy nebude, abychom kdy přestali být.

Bytí není přerušeno, střídá-li se dětství, mládí a stáří. Podobně při smrti bytí nezaniká, nýbrž se uvolňuje k novému tvaru. Moudrý člověk se touto změnou nedá zmást.

Smyslové vjemy horka a chladu, bolesti a radosti jsou pomíjející. Mají svůj příliv a odliv a jsou nestálé už svou přirozenou povahou. Snášej je tedy trpělivě, potomku králů.

Neboť nesmrtelnosti,  ó velký mezi muži, může dosáhnout jen člověk, který je klidný a stálý v radosti i bolesti.

Neskutečnost nemůže nikdy být. Skutečnost nemůže nikdy nebýt. Ti, kdo znají pravdu, vědí, že je tomu tak.

Nikdo nemá moc zničit onu nepojmenovatelnou prasílu, jež proniká vším. Věz najisto, že je nezničitelná!

Ve smrtelné tělo se halí To – nesmrtelný, nevyčerpatelný a neohraničitelný duch. Proto bojuj, ó potomku udatných králů!

Kdo se domnívá, že duch sídlící ve smrtelném těle zabíjí nebo může být zabit, ten nepoznal Pravdu: Duch se nikdy nerodí a nikdy neumírá. Jelikož se nezrodil, nemůže nikdy zemřít. Je věčný, neměnný a neumírá, když tělo umírá.

Jak může ten, kdo ví, že duch je nezničitelný, neměnný, bez zrodu a bez proměny, Ardžuno, zabíjet?

Jako člověk odkládá starý šat a bere si nový, tak i duch odkládá vysílené tělo a vstupuje do těla nového.

Ducha šípy neprobodnou, plameny nespálí, vody nepromáčí a větry nevysuší.

Ducha nelze probodnout, spálit, promáčet ani vysušit. Duch je neměnný, všudypřítomný, nehybný a věčný.

Je neviditelný, nepostižitelný a neměnný. Víš-li to, nermuť se více!

I kdybys věřil, že duch nemá věčné trvání, že je podroben neustálému zrodu i smrti, přece, mocný bojovníku, nemáš příčinu k smutku!

Neboť to, co se zrodilo, musí zemřít, to, co zemřelo, musí se znovu zrodit. Proč tedy oplakávat věc nevyhnutelnou?

Počátek života je nepostižitelný. Jen střed je znám. A konec života je opět nepostižitelný. Je tu, Ardžuno, nějaký důvod k smutku?

Jeden chápe ducha jako zázrak, druhý o něm mluví jako o zázraku. Jiný o něm slyší jako o zázraku, a přece ani zrakem, ani slovem, ani sluchem nikdo jej nikdy neobsáhne.

Duch, jenž dlí ve všech bytostech, nemůže nikdy zahynout. Tedy pro žádného tvora, Ardžuno, nemusíš truchlit!

Uvažuj o své povinnosti a neboj se, protože není nic lepšího pro válečníka, než aby vedl spravedlivý boj!

Skutečně šťastni jsou ti bojovníci, Ardžuno, kteří se smějí účastnit bitvy, jako je tato, neboť brány nebeské se před nimi samy otevírají!

Ale odmítnout tento spravedlivý boj a zradit svou povinnost a čest znamená spáchat hřích. Uděláš-li to, bude tebou svět navždy pohrdat. A pro člověka čestného je hanba ještě horší nežli smrt.

Velitelé válečných vozů budou pak věřit, že jsi z boje utekl ze strachu. Ztratíš jejich úctu, ty, jehož měli až dosud ve velké vážnosti.

Tvoji nepřátelé se budou posmívat tvé zbabělosti, budou o tobě povídat, co se nesluší ani vyslovit. Může být horší osud?

Zemřeš-li, získáš nebe, zvítězíš-li, bude ti patřit země. Proto, Ardžuno, vzmuž se a rozhodni se pro boj!

Pohlížej stejně na bolest jako na radost, na zisk jako na ztrátu, na výhru jako na prohru a připrav se k boji! Takto se neprohřešíš.

Toto jsem ti vyjevil, abys porozuměl Duchu. Nyní, synu králů, si všímej i Cesty, kterou musíš jít, abys jednal bez touhy po plodech své práce, a tak zpřetrhal osudová pouta svých činů.

Nic, co na této cestě bylo započato, není ztraceno, a dokonce i velmi malý pokrok nás vysvobozuje od velkého strachu.

Tato cesta je stezkou člověka pevného předsevzetí s jediným cílem, neboť cesty člověka těkavého jsou rozmanité a spletité.

Pevného ducha nejsou Ti, kdo hluboce přilnuli k radosti a ziskuchtivosti, kdo neumějí rozlišovat v touze po poznání omámení květnatou řečí nemoudrých lidí, upoutaných prázdným obřadem a tužbami, jejichž cílem je nebe. Slova takových lidí, ať jakkoliv hojná, a různé náboženské úkony, které ukládají pro zdar světských věcí, ať jsou jakkoliv četné, nevedou vysvobození, Ardžuno, nýbrž působí jen to, že duše putuje od zrození ke zrození.

Posvátné knihy pojednávají o vlastnostech, které poutají ducha, mysl a tělo k světským věcem. Budeš, Ardžuno, vysvobozen, oprostíš-li se od těchto vlastností, odpoutáš-li se od protiv dobra a zla, oprostíš-li se od touhy po moci a ziskuchtivosti a zakotvíš pevně v Duchu – ve svém pravém Já.

Pro osvíceného, jenž poznal Pravdu, jsou všechny knihy tak zbytečné jako vodní nádrž v době povodně.

Ať tvé činy nejsou spjaty s ovocem tvých činů! Nechť odměna není podnětem tvých skutků! Ale neoddávej se ani nečinnosti!

Buď vytrvalý v oddanosti, Ardžuno, ale konej své činny a povinnosti bez myšlenky na odměnu a zůstaň nedotčen jejich úspěchem nebo nezdarem. Taková vyrovnanost mysli vede k poznání Jednoty.

Ti, kdož pracují jen pro odměnu, jsou ztraceni, Ardžuno. Činy poskvrněné touhou, jsou horší než práce vykonaná s myslí odpoutanou od výsledku.

Člověk, udržující vyrovnanou mysl, se vyprostí již v tomto životě jak z neřesti, tak i z ctnosti. Proto se zdokonaluj v oddanosti a kázni, jež je nejvyšším uměním, neboť tak dojde člověk k mistrovství i vysvobození.

Moudrý člověk je klidný a lhostejný k odměně. Je navždy zbaven pout opětovných zrození, a tak dosahuje stavu, který je mimo všechno zlo.

Až se tvá mysl vymaní z klamu, a ty zůstaneš nedotčen vším tím, co jsi kdy slyšel nebo ještě uslyšíš.

Až se tvůj rozum přestane zmítat rozporem názorů a zakotví v rozjímání, dospěješ i ty k Duchu a nejdeš své naplnění.“

Nyní promluvil Ardžuna a tázal se: „Jaké jsou, Krišno, význačné rysy člověka, jehož duch takto došel klidu? Jak takový člověk mluví, jak sedí a jak si počíná?“

A Krišna odpověděl těmito slovy: „Člověk s nezviklanou moudrostí odvrhuje od sebe všechna přání rozdmýchaná myslí a nachází uspokojení v Duchu, ve skutečném Já.

Jeho srdce není dotčeno nepřátelstvím ani neprahne po štěstí. Takový člověk je oproštěn od žádostí, strachu a hněvu. Takový člověk je vpravdě mudrcem, jehož mysl došla pokoje.

Kdo není připoután k věcem, oprostil se od připoutanosti, není potěšen věcmi dobrými, ani pohoršen věcmi zlými, je vskutku moudrý. A jestliže jako želva, která stahuje nohy do svého krunýře, dovede i on cele odpoutat své smysly od toho, co je vzrušilo, je pevně zakotven v poznání pravdy a jeho moudrost skálopevná.

Lákadla smyslů pozbývají moci nad člověkem zdrženlivým, nezaniká však ještě zcela jeho touha … Tu ztrácí teprve ten, kdo uzřel Nejvyššího.

Nevázané smysly, Ardžuno, dorážejí prudce i na mysl člověka moudrého, který usiluje o dokonalost.

Nechť je drží na uzdě, nechť vloží svou důvěru ve Mne! Neboť spolehlivá je moudrost toho, kdo své smysly opanoval.

Myšlenka na nějakou věc rodí příchylnost k této věci. Z této příchylnosti se rodí touha a z touhy vášeň.

Vášeň rodí klam a klam rodí zmatek mysli, který přivodí nakonec zánik člověka.

Ten, kdo ovládá sebe sama, kráčeje světem se smysly zkrocenými, odpoután od protiv náklonnosti a nenávisti, ten vskutku dochází nezměrného klidu.

V tomto míru všechen zármutek mizí, neboť rozum toho, jehož srdce je klidné, brzy zakotví v bezpečí.

Člověk s myslí nestálou neví ani co je duše, ani co je rozjímání. Ten, kdo nerozjímá, nemá klidu, a nemá-li člověk klid, odkud může očekávat štěstí?

Neboť srdce, které je potulným smyslům v patách, odnáší rozum jako vítr plachetnici.

Věz proto, ó mocný bojovníku, věz, že jsou-li smysly zkroceny, je poznání skálopevné!

Co je nocí pro všechny bytosti, je bdělým dnem pro toho, kdo ovládá sebe sama. A co je pro ně bděním, není než nocí pro toho, kdo je osvícen.

Míru může dosáhnout jen ten, kdo se nenechá rozrušit nepřetržitými proudy žádostí, jež jako mnohotvárné řeky tekou do oceánu a tam se ztrácejí pod smaragdovou hladinou, tak i poznání se vlévá do života duchovně smýšlejícího člověka, neporušujíc tichost jeho míru.

Ten, kdo se oprostil od touhy, všech žádostí a neříká „to jsem já a to je mé“, ten dochází klidu.

Tento stav, synu Prithi, je vpravdě samým ztotožněním s Nejvyšším. Ten, který dosáhl tohoto stavu, nepodléhá klamu, neboť kdo na konci života spočine v Něm, dospívá k věčné a svrchované blaženosti.“

Jako se četné řeky vlévají do oceánu, jenž zůstává ve své podstatě nezměněn, tak proudy žádostí nesmí rozrušit toho, kdo touží po Míru.“

…

Třetí zpěv

CESTA ČINŮ

Nyní pravil Ardžuna:

„Krišno, soudíš-li, že vědění je lepší než činnost, proč mě tedy vybízíš k takovému strašnému skutku?

Tvá slova mi připadají obojetná a zatemňují můj rozum. Osvětli mi proto onu cestu, která mě s jistotou dovede k nejvyššímu dobru!“

Krišna odpověděl:

„Na počátku, Bezúhonný, jsem dal světu dvojí cestu tak, aby byla uvedena ve skutek. Jedna její větev – Stezka vědění – je pro ty, kteří lnou k rozjímání. Druhá její větev – Cesta činů – je pro ty, kdož mají sklon k činorodé práci.

Ale klidu a dokonalosti nedojde ani ten, kdo se činům vyhýbá, ani ten, kdo se světa jen zříká.

Neboť sama příroda nutká všechny tvory k činnosti a nikdo se namůže ani na okamžik zcela obejít bez činů.

Člověk, který předstírá, jako by byl pohroužen v rozjímání, zatímco myšlenkami prodlévá u smyslových obrazů, bývá právem zván pokrytcem, jelikož obelhává sám sebe.

Ale ten, jenž zkrotil své smysly a obětuje Mi s oddaností všechny své činy, ten, Ardžuno, dospívá k nejvyššímu naplnění.

Konej proto takto všechny uložené činy, neboť lépe je dělat nežli nedělat, a bez činnosti bys nemohl uhájit ani holý život!

Svět poutá lidstvo k činnosti bez cíle. A proto, Ardžuno, zasvěť všechny své činy ztotožnění s Mou věčnou podstatou.

Na počátku stvořil Tvůrce člověka i nutnost sebeobětí a pravil:

„Obětí dojdeš blaženosti! Obětí se budeš rozmnožovat a oběť bude kravou hojnosti, vyplňující všechna tvá přání!

Uctívej bohy svými obětinami a bohové budou uctívat tebe! Spojen takto poutem dokonalého přátelství s nesmrtelnými, dosáhneš nejvyššího dobra.

Neboť bohové budou potěšeni obětí tvé práce a vyplní tvá přání. Ale kdo užívá jejich darů, aniž za to dává patřičnou oběť, je věru zlodějem.

Uloženými oběťmi se lidé osvobozují od hříchu a prováděním obřadů se zušlechťují. Ale údělem těch, kdož nejsou schopni oddanosti, je opuštěnost a klam.

Budete-li jíst jenom to, co zároveň obětujete Mně, budete prosti všech hříchů. Avšak ti, kteří připravují jídla jen pro svůj požitek, pojídají hřích.

Jako život klíčí ze semene, jako po dešti semeno klíčí, jako oběť přivolává déšť z nebe, a jako se oběť rodí z lidských činů, tak každá činnost vychází z brahma a brahma je středem každé oběti.

Takto určil Tvůrce, aby běh života kroužil kolem středu, kterým je oběť. Ten, kdo se neúčastní tohoto koloběhu, žije v omylu, neboť otročí svým smyslům. Takový život, Ardžuno, je marný!

Avšak ten, kdo je osvícen a nalézá ve svém srdci zdroj štěstí, není povinen konat žádný čin. Takový člověk není vázán činností a ve světě nic nezíská a nečinnost ho jej ničeho nezbavuje. Konej proto uloženou práci bez touhy po odměně, a tak dojdeš k Nejvyššímu! Především konáním povinností dosáhli velcí králové dokonalosti. Všichni lidé jsou navzájem spjati svými činy. Takový je zákon života. I ty musíš vykonat svůj úkol!

Cokoli dělá velký člověk, dělají po něm i druzí. A tak ten, jenž správně žije, dává svými činy příklad svému okolí.

Já sám, Ardžuno, nemám žádnou povinnost, nemám nic, co není dosaženo, nic, co bych získal na zemi, na moři ani na nebi. Přesto neustávám v činnosti.

Neboť kdybych ustal ve svém nepřetržitém konání, ó potomku králů, napodobilo by Můj příklad celé lidské plémě!

Ustanu-li, zahynou tyto světy. Nikdo nepozná ani sebe, ani svůj úkol. Zmatek by se zmocnil všeho a následovala by zkáza.

Moudří lidé by měli plnit svůj úkol bez touhy po odměně, přesto však s onou horlivostí, jakou projevují pošetilci, kteří ulpívají na výsledcích svých činů. Takový příklad nechť dávají světu!

Avšak moudrý člověk by neměl rušit nevědomé, spoutané svými činy. Každý člověk je projevem životní tvořivé síly. Moudrý ví, že věčné vlastnosti jeho bytosti v něm tvoří ona. Ale člověk oslepený sobectvím, říká: „Já sám jsem činitelem.“

Mocný Ardžuno, kdo ví, že podstata jeho duše je oddělena od koloběhu přírodních sil a že pouze vlastnosti vrozené jeho bytosti hledají smyslovými tykadly předměty touhy, ten je osvobozen tímto věděním.

Ti, kdož jsou ošáleni vlastnostmi věcí, lpí na svém omylu; Ti, kteří poznali dokonalost, by neměli rušit člověka omámeného vlastními představami.

Ten, jenž zasvěcuje všechny své činy Mně a svou mysl upíná k Mé Věčné Podstatě, není chycen do pasti sebelítosti a je vyléčen z horečky mysli.

Duše, neustále uskutečňující toto Mé učení, jsou vymaněny z pout svých činů, ale otroci zvyku, bez jasného úsudku, kteří toto učení neznají, propadají zkáze.

I moudrý člověk se drží svých vrozených schopností. Všechny bytosti a živoucí tvorové jednají dle své přirozenosti, v souzvuku se svou povahou a nijak jim neprospívá, je-li tento zákon porušen.

Smysly, zmítané příchylnosti a nenávisti, se vemlouvají do lidské mysli a pokřivují lidskou přirozenost. Nechť nikdo nepodlehne jejich vládě, neboť to jsou překážky na cestě k poznání, nepřátelé uvnitř tvrze!

Lepší je vlastní, byť nedokonalá, stezka, než sebedokonalejší vyšlapaná stezka druhého. Neboť cesta druhého není tvojí cestou.“

Nyní se tázal Ardžuna:

„Ale, Krišno, co vlastně tak silně nutí člověka k tomu, aby porušoval zákon a spáchal hřích? Co je to, Krišno, co k němu pobízí velkou silou a proti vlastní vůli?“

Vznešený odpověděl:

„Je to touha, je to hněv, zplozený povahou domáhající se moci, zplozen velkou chtivostí a temnou nevědomostí, která je nepřítelem lidí.

Jako dým zahaluje oheň, jako dech zamlžuje zrcadlo, jako lůno ukrývá zárodek, tak i žádosti zastírájí poznání Ducha.

Jejich nenasytné plameny, Ardžuno, jsou věčným nepřítelem všech moudrých lidí.

Smysly i mysl se nacházejí v jejich ohništi, jsou krbem tohoto ohně. Je-li oheň rozdmýchán, pak plameny snadno ošálí člověka a překryjí jeho moudrost.

A proto, ó ture mezi muži, spoutej své smysly hned od počátku a umlč hříšnou touhu, ničitelku Poznání a Naplnění.

Říká se, že smysly jsou mocné. Mocnější než smysly je však mysl. Mocnější než mysl je Inteligence. Avšak nejmocnější ze všeho je átman – věčný Duch.

Jestliže nyní víš, co je nejvyšší, hledej pouze v Něm hledej svůj klid a znič žádost, svého úhlavního nepřítele.“

…

Čtvrtý zpěv

CESTA OBĚTI

Vznešený pokračoval:

„Zvěstoval jsem Slunečnímu bohu Vivasvantovi toto učení sebevlády pomocí činů. Svěřil jsem je otci lidstva Manuovi a Manu je vyložil praotci dynastie Ikšvákuovi.

Tak je poznali královští mudrci jeden od druhého, ale dlouhou dobu, ó hubiteli nepřátel, si lidstvo tohoto učení a dědictví nevšímalo.

Dnes však jsem ti právě toto prastaré učení, toto nejvyšší tajemství, zvěstoval, neboť jsi milovaným druhem Mým.“

Poté se tázal Ardžuna:

„Tvůj život je pozdější nežli život Vivasvantův. Jak mám rozumět Tvému slovu, že jsi je na počátku sděli Vivasvantovi?“

Vznešený odpověděl:

„Mnoho Mých i tvých zrození minulo, Ardžuno! Ta všechna Já znám, ty však, reku, nikoliv.

Ačkoli jsem věčný a neměnný, ačkoli jsem pánem tvorstva, přece ovládám Svou nekonečnou podstatu a stále se objevuji před člověkem, oděn v roucho klamu.

Když ctnost upadá, když spravedlnost v prach je šlapána, tu vždy se rodím, abych znovu obnovil Svůj řád.

Rodím se v každém věku, abych chránil dobré, ničil zlé a dával průchod spravedlnosti.

Ten, kdo vskutku zná Mou božskou podstatu a původ, nerodí se znovu na tomto světě.

Osvobozen od vášně, odpoután od strachu, oproštěn od hněvu, Mnou naplněn a očištěn Poznáním ke Mně přichází, Ardžuno.

Věz, že na konci každé cesty čekám Já, neboť všechny cesty jsou Moje cesty.

Lidé, kteří si přejí světský zdar, obětují světským bohům, neboť v tomto světě rychle přichází zdar rodící se z činů.

Stvořil jsem řád a každému podle povahy a schopností určil práva i povinnosti. Věz, jsem jeho Tvůrcem, ale zůstávám bez proměny, bez činů.

Na Mně činy neulpívají, ani netoužím po ovoci činů. Kdo Mě zná, není poután činy. To věděli ve staré době ti, kteří hledali vysvobození. Jednej také tak, jako kdysi jednali staří.

I lidé moudří bývají sváděni na scestí, nevědí-li, co je činnost a co nečinnost. Vyložím ti toto vědění, abys byl vysvobozen od zla.

Povahu činnosti a nečinnosti a povahu činů nedovolených je třeba jasně rozlišovat, neboť osud, ztajený v lidských skutcích je takřka nevyzpytatelný.

Ten, kdo nalézá klid uprostřed činnosti a činnost uprostřed klidu, dospěl cestou činů k mistrovskému ztotožnění s Bohem.

Moudrým je nazýván ten, jehož konání je oproštěno od lstivosti i touhy po odměně a jehož činy byly přezkoušeny ohněm poznání.

Bez touhy po ovoci činů, naplněný mírem, nezávislý na pomoci zvenčí – takový člověk je vpravdě nečinný, ačkoliv koná mnohé činy.

S očima nezaslepenýma nadějí, se zvládnutými smysly a nespoutaný vlastnictvím – takový člověk v tomto světě svými činy zlo neplodí.

Osobní prospěch není motivem jeho činnosti. Je nedotčen protiklady dobra a zla, je povznesen nad závist a je stejně klidný v úspěchu jako nezdaru. Takový člověk je vskutku svobodný.

Osvobozen od touhy, se soustředěnou myslí, pohroužen do práce jedině proto, aby prací došel naplnění – takový člověk má všechny dluhy svých předchozích zrodů smazány.

Jeho oběť je brahma, jeho obřad je brahma a jeho lopota je brahma! Oheň, jenž ho stravuje, je brahma, neboť sám splynul s brahma.

Jsou mnozí, kdo zasvěcují své oběti bohům, zatímco druzí, přetínajíce svá pouta, obětují svou přechodnou podstatu jako oběť Věčnému brahma.

Někteří obětují své smysly v ohni sebevlády. Jiní zase kladou na oltář této oběti všechny své city a znalosti.

Někteří odkládají jako oběť do ohně sebevlády, rozníceného moudrostí, všechny předměty svých smyslů a všechny životní úkony svého těla. Jiní obětují zase v plamenech Nejvyššího naplnění svou světskou moc i duševní síly.

Někteří nabízejí v oběť své bohatství a duchovní dědictví z minulosti. Jiní, ovládajíce sama sebe, obětují zase svou učenost a moudrost.

Někteří obětují svůj dech a upravují dle toho své vdechy a výdechy, zatím co jiní ovládli své životní projevy a obětují potravu i všechny tělesné úkony.  Ti všichni mají moc oběti. Jejich hříchy byly spáleny, a tak jako po skončené oběti se všichni obětující podílejí o zbytky oběti, tak posléze i oni se budou s Nejvyšším dělit o svou vlastní oběť.

Tento svět není pro ty, kdo by si chtěli obejít bez oběti, , Ardžuno. O všelijakých obětech vyprávějí védy a každá z těchto obětí je dokonána nějakým činem. Měj to na paměti, neboť to tě vysvobodí z pout!

Oběť vědění je vyšší, ó hubiteli nepřátel, nežli oběť majetku, neboť všechna dokonalost činů je obsažena ve vědění.

Obrať se na duchovního učitele a uč se od něho pravdě. Ptej se ho se vší pokorou a věrně mu prokazuj služby, dostane se ti poučení o tomto vědění. Pak už nikdy více nebudeš oklamán, neboť všechno bytí uzříš v sobě a ve Mně.

Na voru takového Poznání i největší hříšník může přeplout oceán nevědomosti.

Jako plápolající oheň stravuje dřevo, Ardžuno, tak i oheň Poznání spaluje na popel všechny důsledky minulých činů. Vskutku, na tomto světě není lepší očisty nad Poznání. Zdokonalen cvičením oddanosti poznáš v pravý čas tuto pravdu ve svém srdci.

Člověk osvícený, ukázněný pán svých smyslů, dospívá k tomuto Poznání. Kdo jej dosáhl, vstupuje do království nepopsatelného míru.

Člověk nevědomý, bezbožný, pochybující sám o sobě, upadá v nicotu. Neboť ten, kdo nevěří v sebe,  znevažuje tento svět, ostatní světy i celé své štěstí.

Kdo pěstuje sebevládu, sebekázeň, kdo se zříká ziskuchtivosti, odměny a moudrostí přetíná pouta svých pochyb, na tom činy neulpívají.

Proto odsekni ostřím vnitřního Poznání onu pochybovačnost, rodící se z nevědomosti a dlící v tvém srdci. Dej se cestou oddanosti, Ardžuno, vstaň a bojuj.“

…

Pátý zpěv

CESTA ODPOUTANOSTI

Poté pravil Ardžuna:

„Velebíš, Krišno, toho, kdo se zříká činného života, ale přiznáváš veliké zásluhy tomu, kdo koná činy. Vylož mi jasně, která z těchto dvou cest je lepší!“

Vznešený odpověděl:

„K vysvobození vedou jak prostředky činnosti, tak i nečinnosti, ale život činný je lepší než život nečinný.

Člověk, jenž nezná nenávist, ani touhu, Ardžuno, je vskutku sanjásin. Je povznesen nad dobro i zlo a vyproštěn z pout činů.

Moudrý člověk nevidí podstatný rozdíl mezi cestou činů a cestou rozjímání. Kdo dojde po jedné cestě až na konec, sklidí plody obou.

Výšiny, k nimž se povznesli lidé rozjímáním, jsou dostupné i těm, kteří se lopotí, a ten, kdo vidí, že vědění a konání pravých činů má stejnou hodnotu, vidí jasně.

Cesta odříkání bez požehnaných činů je zarostlá hložím obtíží. Zbožný mudrc, oděný pláštěm rozjímání a očištěný svými činy, rychle spěje ke Mně.

Člověk čistého ducha, oddán své práci, jenž vítězí nad sebou samým, ovládá smysly a má ve svém srdci místo pro všechny tvory, ač vede činný život, je neposkvrněn svými činy.

Ten, jenž zná pravdu, říká: „Sám ze sebe nic nekonám. Očima se nedívám já sám. Ušima neslyším já. Prsty nehmatám a nosem nečichám já. Při jídle nejím já, při chůzi nejdu ani při spánku nespím já. Všeho toho se odříkám, odříkám, neboť nikoliv moje já, nýbrž moje smysly si tak hrají se svými hračkami jako děti!“

Jako se lotosový květ vynořuje nad hladinou jezera, v nímž roste, tak i ten se povznáší nad dobro a zlo, kdo oddán Mně vykonává uložený úkol a zasvětil svůj život Mně.

Tělem i duchem se ubírá učedník cestou činného života a bez touhy po odměně koná své úkoly pro očistu svého srdce.

Člověk pevné mysli, dokonale vyrovnaný, lhostejný k výsledkům svých činů, dosahuje míru. Ale člověk nejistý, omámený touhou, je zajatcem svých vlastních přání.

Kdo vítězí nad sebou samým, kdo dovede rozlišovat a od ovoce činů se odpoutat, prožívá šťastný život v tvrzi svého těla, neboť sám nic nekoná ani nenabádá k činům.

Pán vesmíru nestvořil ani člověka, ani sám čin proto, aby byly činy spojovány s jejich výsledky. Tento klam všem lidem působí jen vnější jevy.

Všudypřítomný Duch nebere zřetel ani k zásluze, ani k provinění, a lidé netrpí ani pro spáchaný hřích, ale proto, že jejich vědění je zatemněno nevědomostí.

Nevědomost se však překonává Poznáním Ducha, který září jako slunce a odhaluje Nejvyššího.

A ti, jejichž podstatou je To, jejichž oporou je To, jejichž dovršením je To, ti všichni duchem soustředěni v Nejvyšším jsou očištěni od všech omylů a nikdy více se na tento svět nevracejí.

Ti, kdož poznali Ducha, dívají se stejně na kněze, obdařeného učeností a pokorou, jako na slona, psa nebo žebráka. Oni dosáhli rovnováhy, zvítězili nad životem i smrtí a splynuli s Nejvyšším.

S klidno myslí spočívají ve Mně a netěší se z radosti, ani nermoutí nad bolestí.

Člověk odpoutaný od vnějšího světa, může dosáhnout blaženosti v rozjímání a vyvanutí do sféry věčného štěstí.

Radosti, vykvétají ze světa lidských smyslů, plodí smutek, Ardžuno. Kvetou jen proto, aby zvadly, a moudrý člověk v nich nehledá zalíbení.

Dovede-li člověk odolávat náporům svého hněvu a touhy ještě v tomto těle a na tomto světě, dojde trvalého štěstí.

Ten, kdo nosí v nitru radost, mír a světlo, je svobodný a splyne se Mnou. Jeho nedokonalosti zanikly, jeho pochybnosti se rozptýlily, jeho smysly se zklidnily. Každý jeho čin je požehnáním pro všechny bytosti a pro sebe získává neomezenou svobodu.

Ten, kdo ze své mysli vyloučil vnější věci a s upřeným zrakem mezi obočí a klidným duchem dlí o samotě, kdo navždy ovládl hněv, strach a žádost, kdo pokládá osvobození za nejvyšší cíl, ten jistě dosáhne rozjímáním Svrchovaného blaha.

Takový člověk Mne vpravdě zná jako Tvůrce přemnohých tvarů, jako Pána všech světů, a Přítele všech bytostí! Ten přichází do království nekonečného míru.“

…

Šestý zpěv

CESTA ROZJÍMÁNÍ

Vznešený opět promluvil:

„Kdo nemyslí na odměnu za práci, a přece ji dokončí, ten vskutku pochopil význam činného života. Nikoli však ten, kdo zapomíná na oběť a je nečinný.

Věz proto, královský bojovníku, že to, co se nazývá zřeknutím, je vpravdě cvičením odevzdanosti. To znamená odpoutanosti od koloběhu myšlenek, oněch strůjců vnějších kulis a nevšímavosti k proměnlivým představám a obrazům, jež podněcují zrod žádostí.

Kázeň v činnostech prospívá člověku při rozjímání. Je-li jeho srdce očištěno, další činy již nečeří hladinu mysli. Jeho cesta je cestou Míru!

Člověk se opravdu odpoutá teprve tehdy, až mu jeho mysl přestane předvádět drama činů a jejich následků. Teprve tehdy dosáhne soustředění.

Člověk je svou přirozenou podstatou neustále strhován. Nechť se tedy vzchopí, aby sám sobě byl přítelem a nikoliv nepřítelem. Ten, kdo přemohl sebe, má v sobě svého přítele, ale kdo nezvítězil nad sebou, má v sobě věčného nepřítele.

Člověk s klidnou myslí vidí neustále před sebou, v chladu i horku, v radosti i v bolesti, ve cti i potupě, svou Věčnou Podstatu.

Je zklidněn Poznáním. Jeho smysly jsou poslušny a on zůstává neměnný jako kovadlina, ať se na ní tepe zlato, tluče kámen či rozmělňuje hlína.

Ten, kdo je dokonalý, bude se dívat stejně na spravedlivého, na nepřítele jako na přítele, na přívržence jako na protivníka, na odpůrce jako na bratra.

Kdo hledá Pravdu, upevní svou oddanost věčnému Duchu, když se uchýlí do samoty, ovládne svou mysl i tělo, odvrhne všechny klam i naděje a osvobodí se od vlastnických pudů a světských žádostí.

Najde si odloučené místo pro očistu svého srdce: Místo suché se sedátkem nepříliš vysokým ani nízkým. Místo klidné, vystlané trávou kuša, pokryté antilopí kůží a lněným plátnem. Nechť je to místo pevné.

A tam ať usedne se spoutanými smysly a soustředěnou myslí a usiluje o očistu svého srdce.

Nechť drží tělo zpříma a nehybně, hlavu vzhůru, krk rovně a oči upřeny na špičku nosu, aby zrakem nebloudil po okolí.

Se srdcem jasným, klidným a nebojácným, pevným v slibu čistoty a s myslí zvládnutou a na mne upřenou, nechť sedí v rozjímání a všemi svými myšlenkami ponořen v Mou nekonečnou podstatu!

S duší takto odevzdanou, s myslí ve Mne ustavičně pohrouženou, dosahuje Mého neskonalého míru.

Ale věz, Ardžuno, že marně Mne hledá ten, kdo nadmíru usiluje, kdo jí příliš mnoho nebo zase příliš málo, i ten, kdo ani kdo spí příliš mnoho nebo příliš málo.

Jen ten, kdo je střídmý v jídle, odpočinku, v práci, spánku i bdění, jen ten, hledaje Mne, překoná svou vlastní bídu a strasti.

Je-li mysl takového člověka v dokonalém souladu, je-li prosta touhy a přání, odpočívá klidně ve Mně. A jako plamen svíce nebliká v bezvětří, tak netěká ani plamen mysli toho, jež hoří pro Mne. Mysl takového člověka je upokojena a utišena cvičením odevzdanosti. Její klid je nezměřitelný. Takový člověk  zří v sobě Podstatu všech věcí a je spokojen.

Ona neskonalá radost a blaženost, kterou získal Poznáním, je mimo dosah lidských smyslů. Jeho mysl je pevně a navždy zakotvena v Nekonečnu.

Potom se již neodchýlí od pravdy, neboť žádný jiný stav není pro něho žádoucí. V něm je povznesen nad všemi strasti.

Tato odevzdanost vede k naprostému osvobození od vší bolesti. Nechť se v ní cvičí s pevností, vytrvalostí a  neochvějným srdcem.

A nechť se neobírá ani výtvory své obrazotvornosti mysli, ani na hru svých neklidných smyslů.

Tak s myslí ozbrojenou trpělivostí a myšlenkami postupně odvracenými od  příchylnosti k hmotným věcem dojde věčného klidu.

Cokoli zneklidňuje a rozrušuje jeho mysl, nechť zkrotí a s pomocí neskonalého Ducha podmaní.

Neboť nejvyšší blaho sestupuje na toho, kdo se zbavil vášní a má v srdci nekonečný oceán klidu, jenž naplňuje Mne a Já naplňuji jej.

Tak je jeho duše vymaněna z myšlenky na dobro a zlo, a tak okouší nekonečnou blaženost a milost.

Jeho srdce tkví ve Mně, a on vidí všechny tvory v sobě a sebe ve všech tvorech.

Toho, kdo Mne takto zří ve všech věcech a vše vidí ve Mně, Já neopouštím a ani on nikdy neopouští Mne.

Kdo uctívá Mou přítomnost ve všech věcech a všechny věci vidí jako jedno jediné, ať žije jakkoli, žije ve Mně.

Kdo zná radost a bolest druhých tak, jako by pociťoval radosti a bolesti své, vystoupil, Ardžuno, na nejvyšší vrchol!“

Ardžuna se opět otázal božského Krišny:

„Jak může věčně neklidný duch člověka dojít pokojné odevzdanosti, kterou máš na mysli? Vždyť lidský duch, Krišno, je tak nestálý, nepokojný, nepoddajný a nespoutaný jako vítr.“

Vznešený odpověděl:

„Není pochyby o tom, že duch je vrtošivá a těžko ovladatelný, ale cvičením a sebevládou, Ardžuno, jej lze přece jen udržet na uzdě!

Těkavá mysl si těžko osvojí postoj odevzdanosti, nutný pro tento úkol, ale kdo ovládá sebe a usiluje o to pravými prostředky, může tohoto cíle dosáhnout.“

Ardžuna se však znovu tázal:

„Co se stane s člověkem, Krišno, který není schopen takto cvičit svého ducha, ač je jinak pln víry? S člověkem, který je váhavý v činech, ač je pln oddanosti?

Nebude svržen do propasti jako mrak z nebe, Krišno? Neboť jaká stezka zbývá tomu, kdo ztroskotal na obou cestách za Poznáním, Krišno?

Rozetni mé pochybnosti, Krišno, neboť jedině Ty můžeš ukončit mou nejistotu!“

Vznešený odpověděl:

„Tomu, jehož jsi Mi popsal, Ardžuno, zkáza věru nehrozí ani na tomto, ani na onom světě, neboť milovník dobra koná dobro a není nikdy ztracen.

Neboť je-li spravedlivý, ale propadl v duchovních cvičeních, zrodí se znovu v domě krásy, dobra, lesku a čistoty.

Nebo se narodí v rodině svatých a slavných lidí, moudrých a pravdě oddaných lidí. Lze však jen velmi zřídka dospět k tak vzácnému zrodu.

Tam si podrží duchovní poznání a zkušenost, které získal ve svém předchozím životě, Ardžuno, a odtud znovu bude usilovat o dosažení dokonalosti.

Jeho dřívější úsilí jej unáší k cíli. Neboť moc, která ho pohání, je silnější, než-li moc obřadu, a vyšší, nežli slova svatých knih.

Tak postupuje neúnavně, skrze mnohá zrození dochází nakonec, prost vší poskvrny, k nejvyšší metě svého neúnavného snažení.

Vyniká nad ty, kteří se oddávají tělesnému odříkání, i nad ty, kteří si osvojili moudrost knih. Předčí toho, kdo koná jen činy, i ty, kteří dodržují jen příkazy svátých knih. Jdi proto, Ardžuno, za tímto cílem!

Neboť ten, kdo naplněn odevzdaností, pohroužen ve Mně, hledá Mne vytrvale v sobě samém, ten je ze všech lidí nejvíce obdařen klidem, mírem a pokojem.“

…

Sedmý zpěv

CESTA PRAVÉHO POZNÁNÍ

Vznešený pokračoval:

„Nyní, Ardžuno, poslouchej, jak Mne můžeš dosáhnout cvičením oddanosti a jak ve Mně můžeš nalézt svou tvrz, své zasvěcení, upřeš-li se ke Mně!

Povím ti o vědění spjatém s Poznáním, a osvojíš-li si je, nestojí věru jiné vědění za to, abys je znal.

Mezi mnoha tisící lidmi se jich jen málo snaží o dokonalost. A mezi těmito požehnanými snad jen jediný Mne zná v Mé pravé podstatě.

Má podstata se projevuje osmero způsoby: zemí, vodou, vzduchem, ohněm, prostorem (éter), myšlenkou, rozumem a vlastním vědomím. To vše jsou Mé projevy.

Ale toto je jen úzký pohled na Mou přirozenost. Neboť věz, mocný Ardžuno, že za těmito podobami se projevuji ještě jiným tvarem, a to samým životem, kterým se vesmír tvoří a udržuje.

Věz, že každá bytost je dítkem této Mé dvojí podstaty, která je Matkou a Otcem všeho stvořeného. Hleď, Já jsem původ i zánik Všehomíra!

Nic není nade Mne, Ardžuno! To největší a nejnižší je obsaženo ve Mně. Jsem zlatá šňůra, na níž jako perly jsou navlečeny všechny světy a všechny životy.

Jsem chutí vody, Ardžuno, jsem září slunce i svitem měsíce, jsem posvátností véd, slabikou ÓM, zvukem mizejícím v tichu oblohy, lidskostí člověka –  tím vším jsem Já.

Jsem libou vůní země, jasem a žárem ohně, životem všech, kdo žijí, jsem plamenem, jenž spaluje Mé uctívatele.

Věz, Ardžuno, že jsem věčným semenem všeho žití. Jsem rovněž hrdinstvím chrabrých. Mezi vzdělanci jsem ostřím jejich ducha, jsem slávou lidí proslulých a moudrost moudrých.

Jsem zbraní silných, zbraní nezrezivělou hněvem a neotupenou žádostí. Ó ture mezi muži, jsem povzbuzením pro každého člověka dle jeho povahy.

Věz, že vše, co náleží k ctnosti, i to, co vzejde z vášně a temnoty, to vše vyvěrá jedině ze Mne. Já nejsem v těchto věcech, ale tyto věci jsou ve Mně.

Tento proměnlivý svět, oklamán mnohotvarým vzhledem Mých věcí,Mne, Neměnného a Neskonalého, nezná, Ardžuno.

Neboť věř, Ardžuno, že Moje vlastnosti, vtělující se do všech tvarů života, jsou Mým božským přestrojením a těžko je leze odhalit. Jen ti, kteří Mne vytrvale hledají, prohlédnou skrze tuto clonu skutečnosti a za ní Mne naleznou.

Ale nepřijdou ke Mně lidé zlí, nevědomí, nízcí a špatní, kteří oklamáni vnějškem věcí neumějí rozlišovat a ubírají se cestou krutosti a násilí.

Je čtvero druhů dobrých lidí, kteří si Mne přejí: Ti, kteří trpí, kteří hledají vědění, kteří touží po vzestupu a zdaru, a ti, kteří si přejí moudrost.

Nade všechny tyto lidi vyniká člověk moudrý, nezlomný a zanícený pro jediný cíl. Svrchovaně drahý jsem moudrým lidem a moudří lidé jsou drazí i Mně.

Ušlechtilí jsou vskutku všichni, ale na moudrého člověka pohlížím jako na sebe sama, neboť jedině Mne si neodvolatelně zvolil za svůj nejvyšší cíl.

Moudrý člověk, když prošel mnohými zrody, nakonec splývá se Mnou, ví, že jsem To, co je srdcem všeho stvořeného. Velmi zřídka dochází duše takové vznešenosti.

Ostatní zapomínají na svou pravou povahu, jsou svedeni na scestí tou neb onou tužbou, vykonávají ten či onen obřad, nebo se klanějí rozličným bohům.

Ale nechť si uctívatel, na základě skutečné víry vyvolil jakýkoliv druh uctívání, Já jej v této víře utvrzuji.

A drží-li se této své víry věrně, dosahuje skrze ni naplnění, které Já sám uděluji.

Leč ovoce rostoucí pro lidi s omezeným poznáním je pomíjivé. Uctívatelé bohů jdou k bohům. Moji zbožňovatelé však jdou přímo ke Mně.

Ti, kteří nerozlišují, nejsou s to pochopit Mou neměnnou a nadsmyslnou podstatu, ztotožňují proměnlivou hru Mých nespočetných projevů se Mnou.

Zahalen kouzlem klamu nejsem všem viditelný. Tak zůstávám pro ošálený svět utajen, Já, jenž jsem Nenarozený a změnami nedotčený!

Znám, Ardžuno, vše, co bylo, vše, co je, i vše, co ještě bude, ale nikdo nezná Mne.

Klamem radosti a bolesti, dobra a zla, klamem pramenícím z touhy a nenávisti jsou všechny bytosti vrhány do hnacího kola zrození a smrti.

Proto Mne mravní lidé, kteří se odpoutali od hříchů a od protikladných klamů, uctívají s neochvějnou vírou.

Ti, kteří by chtěli uniknout zkáze a smrti, naleznou ve Mně své útočiště, neboť Jsem sama Skutečnost, Jsem samo Vysvobození.

A ti, kteří Mne poznávají jako plamen obětního ohně, jako nehmotného Pána nebe i země, ti do Mne vstupují v hodině smrti.“

…

Osmý zpěv

CESTA K NEJVYŠŠÍMU

Ardžuna se opět tázal KrIšny:

„Co je brahma, co je duše člověka a jaký osud je ztajen v činech, ó Nejvyšší Pane? Co je podstatou přírody a co je nebe? Kdo jsi Ty, jenž jsi přítomen v obětním ohni a jak Tě v hodině smrti pozná ten, kdo přemohl sebe sama?“

A Kršna takto odpověděl Ardžunovi:

„Brahma je nejvyšší, neskonalé bytí. Je utajeno i v duši člověka, i tam přebývá. V osudu lidských činů je obětí a zdrojem všech věcí.

Hmotné prvky země jsou pomíjivé, Ó nejlepší z vtělených duší, a rodí se jen proto, aby zemřely. Jsem matkou všech tvorů a jako všudypřítomná moc oběti naplňuji každý projev života.

Ten, jenž v hodině smrti myslí jen na Mne, opouští tělo a přichází ke Mně. O tom není nejmenší pochyby.

Neboť na čem ulpívá mysl člověka v hodině smrti, to bude řídit jeho ducha v okamžiku vysvobození, Ardžuno.

Jestliže tedy na všech místech a v každé době budeš stále mít před sebou Mne jako svůj cíl a všechny své myšlenky věnuješ Mně, nemůžeš Mne minout, Ardžuno! S myslí, která ztratila zájem o vše ostatní, s povahou navyklou rozjímání a se srdcem upřeným k Věčné Bytosti dospěješ jistě k Bohu.

Jako Vševědoucího, Nejstaršího, jako Pána nade vším, přece však nepatrnějšího nežli atom, jako udržovatele všech věcí, nestižitelného představou, zářícího jako Slunce leskem Své nádhery, takto nechť Mne chápe oddaná duše. Pak dospěje za hranice smrti do říše Mé nadsmyslové krásy.

Nyní krátce promluvím o tom, co znalci svatých knih líčí jako Nepomíjející Bytí, v němž mudrci a ti, kteří uzavřeli brány do svého těla, vstupují a pro ně vedou život odříkavý. Když se hledač pravdy soustřeďuje celou životní silou k Nejvyššímu, odpoutává se od těla a dosahuje konečného cíle.

Neboť jsem snadno dostupný uctívateli, jenž na Mne neustále myslí a jehož myšlenky nejsou nikdy ode Mne odvráceny. Kdo dospěl ke Mně, nevrací se nikdy zpět do tohoto domu radosti a bolesti, dobra a zla, života a smrti.

Všechny stvořené  světy, Ardžuno, jsou řízeny zákonem života a smrti. Nad nimi je svět Můj.

Ten, kdo jej jednou nalezl, se více nerodí, ani neumírá.

Kolotající svět se rodí z neviditelna v rozbřesku Brahmova dne. S příchodem jeho noci se rozptýlí v nicotu.

Znovu a znovu se rodí zástupy bytostí, které s příchodem Brahmovy noci mizí, s úsvitem Jeho nového dne opět povstávají k životu.

Ale za těmito vesmírnými světy světla a temnoty je nekonečný Život, jenž ani neprocitá, ani neuléhá, kam hlasy a ozvěny věčných zrodů doléhají, kam dech zkázy nezavane.

Ten, jenž je Bezejmenný, je nejvyšším cílem, a to je Můj neměnný stav. Kdo tohoto cíle dosáhl, nikdy se odtud nevrací.

22. Usilovným soustředěním myšlenek nalezne hledač Pravdy Toho, jenž je mízou života vesmíru, útočištěm všeho živého a nejvyšším Mlčením.

A nyní, ó ture mezi muži, ti povím několik slov o brázdě času, kterou se hledač Nejvyššího bude nenávratně ubírat. Povím ti též něco o kruhové dráze, kterou lidé neustále opisují bez možnosti úniku.

V čase světla, dne, dorůstající světlé luny a šesti měsíční cesty slunce k severu směřují při odchodu lidé znalí Svrchovaného bytí ke Mně.

Kdo opouští tento svět v čase kouře, noci, ubývající temné luny a  šestiměsíční cesty slunce k jihu, dosahuje lunárního světla a vrací se zase k pozemskému životu.

Vskutku věčné jsou tyto dvě stezky: Světlá vede k vysvobození, temná k návratu.

Ten, kdo zná obě tyto cesty, nikdy více nepodléhá klamu. A proto vol dobře, Ardžuno!

Kdo toto zná, povznáší se nad zásluhy plynoucí ze čtení svatých knih, obětních obřadů, odříkání i udílení darů a dosáhne Nejvyššího stavu – svého pravého domova.“

…

Devátý zpěv

CESTA KRÁLOVSKÉHO UČENÍ

Krišna opět promluvil:

„Tobě, jenž se ptáš na smysl všech věcí, odhalím teď nejhlubší vědění, jehož lze dosáhnout rozjímáním. Pochopíš-li je, vysvobodí tvou duši.

Toto vědění je králem mezi vědami, je královským tajemstvím a nejvyšší očistou. Je lehké je pochopit, není těžké je zachovávat a přináší hodnoty nehynoucí.

Toto vědění je uzavřeno pro ty, kdož jsou bez víry. Ti ke Mně nedospívají a věčně přešlapují v kole času, zrodu a smrti.

Já, Nezjevená Prasíla, jsem podstatou každé proměnlivé podoby tohoto světa. Všechny bytosti přebývají ve Mně, ale já v nich nepřebývám.

Hleď, jsem obsažen ve všech tvarech, ale žádný tvar neobsahuje Mne.

Jako mocný vítr vane od oblohy k obloze a přece nepřesáhne obzory prostoru, tak i všechny bytosti se vznášejí a pohybují ve Mně, aniž překročí Mou Nekonečnost.

Všichni tvorové vycházejí ze Mne a všichni zase do Mne vcházejí. Tak vznikají a zanikají Mé vesmírné dny a noci.

Ze své prasíly vrhám do vesmíru tisíceré podoby života, vyrývající ustavičné brázdy času.

I když jsem středem této činnosti, neulpívám na nich a nejsme jimi spoután.

Kvůli Mně plodí Příroda tvory živé i neživé a kvůli Mně obíhají oběžnice ve svých drahách.

Prodlévám i v lidském tvoru, ale pošetilci Mě v sobě nevidí. Neuvědomují si Mou přítomnost.

Žijí marnými nadějemi, marnými činy, marnou prací, marným myšlením a podléhají všemožným bludům.

Ale velké duše, Ardžuno, prolnuté Poznáním, jež mají božskou přirozenost, které vědí, že jsem neměnný počátek všech věcí, Mne uctívají s oddanou myslí.

Oslavují Mne zpěvy, vzdávají Mi hold pozdravy, obětují Mi usilovnou a neochvějnou práci a věnují Mi každý svůj okamžik.

Jiní Mi obětují své Vědění, vzývají Mne jako jediné Světlo.

Jsem Nejvyšším Praotcem, Pramátí plodící z vlastního lůna tento svět. Jsem Živitelem a nejvyšší Metou všech živoucích bytostí, jsem Dárcem svatosti, jsem posvátnou slabikou Óm i svatostí véd.

Jsem stezkou i jejím cílem. Jsem přítelem i útočištěm. Jsem počátkem i koncem, jsem základem všech věcí a nevyčerpatelným semenem.

Jsem dárcem tepla i deště. Jsem nesmrtelností i smrtí, jsem bytím a nebytím, Ardžuno.

Znalci véd, kteří Mi obětují, modlí se a očišťují jen proto, aby přišli do království bohů, prožijí nebeské slasti, které však jednou skončí.

Když tito bráhmané okusili ve společnosti bohů radovánek, které jsou zdánlivě trvalé, vpravdě však krátké, vracejí se do světa zrodu a smrti.

Ale těm, kteří Mne vroucně milují, dávám vše, co potřebují, naplňuji je a udržuji to, co již mají.

I ti, kteří se oddaně koří jiným bohům, neboť je milují, Mne uctívají, ale cesta, po níž kráčejí, není Mou cestou.

Neboť jedině Já jsem Nejvyšším Božstvem a příjemcem všech obětí. Ti, kteří se koří jiným bohům, vyčerpají své zásluhy a vrátí se do tohoto světa, aby se odtud znovu vydali na cestu.

Jeden vzývá bohy a dosahuje oblast bohů podle zásluh svého díla. Druhý se koří otcům, uctívá duchy a různá vtělení, získává tak místo mezi nimi. Ale ten, jenž uctívá Mne, vejde do Mne.

Kdokoli Mi v oddanosti nabízí list, květ, plod či vodu, přijímám to od něho jako zbožný dar čisté mysli.

Cokoliv  konáš, Ardžuno, cokoliv jíš, cokoliv dáváš, cokoliv si v odříkání uložíš a cokoliv v oběť nabízíš, obětuj Mně!

Tak se odpoutáš od osudových okovů činů a unikneš z vězení dobra a zla. Tvé srdce se odřekne sebe sama a osvobozen přijdeš ke Mně.

Mně nikdo není milý ani nemilý. Ale ti, kteří Mne oddaně milují, žijí ve Mně a Já žiji v nich.

I velký hříšník se vyhne v oddanosti ke Mně dalšímu zlu a bude odměněn, neboť je veliká jeho víra.

Brzy i on dosáhne spravedlnosti, Ardžuno, a vyslouží si věčný mír. Volej proto hlasitě, že nikdo z mých služebníků nebude nikdy zatracen.

Také ženy, i ti, kteří jsou nižšího rodu, vaišijové stejně jako šúdrové, přijdou ke Mně, Ardžuno, budou-li hledat s upřímnou oddaností.

Tím spíše ctnostní bráhmané a vznešení králové. Proto, ó Ardžuno, Mne uctívej v tomto pomíjivém, neradostném světě!

Učiň svého ducha Mým stánkem! Zasvěť se Mi, klaň se Mi, zvol si Mne za své nejvyšší určení a přijdeš jistě ke Mně!“

…

Desátý zpěv

CESTA BOŽSKÉ PŘIROZENOSTI

Krišna pokračoval:

“ Vyslechni opět, mocný Ardžuno, Má nejjasnější slova, neboť přeji blaho tobě, který jsi jimi uchvácen.

Ani zástupy nebeské, ani velcí mudrci neznají Můj původ a rozsah, neboť Já jsem samo lůno, z něhož se i oni vyšli.

Ale opona temnoty byla pozvednuta před oním smrtelníkem, jenž zbaven hříchu poznal, že jsem Nejvyšším Pánem bez zrodu a bez počátku.

Různé jsou stavy a vlastnosti člověka – osvícení, moudrost, odpoutání od klamu, milosrdenství, sebevláda. K němu přichází štěstí či zármutek, sláva či nepřízeň, strach či odvaha a také smrt i nové narození. Ale věz, že všechny tyto stavy vycházejí ze Mne!

Sedm velkých rišiů a čtyři praotci se zrodili z Mé podstaty. Z nich pocházejí všichni tvorové na zemi.

Ten, kdo zná slávu a velikost Mé Moci, stojí na pevných základech. O tom není pochyby.

Jsem počátek a ke Mně se všechny věci vracejí. Moudří lidé Mě rádi uctívají, neboť věří, že jsem Pramen všech věcí a že všechny věci žijí ve Mně.

Myslí na Mne, dýchají Mne, hlásají Mne a podávají o Mně zprávu jeden druhému. Tak nalézají uspokojení a radost.

Neboť já povyšuji ty, kteří Mne milují neochabující láskou, a poskytuji jim onu moudrost, jíž Mne mohou dosáhnout.

Ze soucitu s nimi přebývám v jejich srdcích a světlem Své moudrosti rozptyluji jejich temnotu a nevědomost.“

Poté Ardžuna pravil:

„Jsi Neskonalá Bytosti, jsi Zářící Nejvyšší Božství, Nenarozený a Svrchovaný vládce. Tak to prohlašují světci Dévala, Nárada, Asita a Vjása, a tak jsi mi odhalil i Ty sám.

Vím, Krišno, že vše, co jsi řekl, je pravda. Vskutku, Pane, ani bozi, ani démoni nemohou pochopit Tvé projevy.

Ty sám znáš Svého ducha, ó nejjasnější Pane, Zdroji všech skutečností, Vládče bohů, Nejvyšší Bytosti.

Zjev mi tedy všechny Své božské projevy, jimiž naplňuješ vesmír!

Pouč mě, Pane, abych mohl rozjímat a mohl Tě všude poznat! Podle jakých znaků a projevů Tě mohu poznat, Vznešený?

Promluv opět podobně o Svých vtěleních a o Svých božských silách, ó Krišno. Lačním po pokrmu Tvých slov!“

A Kršna pravil:

„odhalím ti Své projevy, ale pouze některé, neboť jsou bez konce.

Jsem Duší, přítomnou v srdci všech bytostí. Jsem zrodem, životem i smrtí všech věcí, dlouhovlasý Ardžuno! Jsem nejstarší mezi nesmrtelnými, jsem slunce mezi nebeskými tělesy. Mezi hvězdami zářím jako měsíc. Mezi bohy jsem jejich vládcem. Nad lidskými smysly jsem duchem, ve všech žijících tvorech jsem jejich vědomím. Mezi hroznými mocnostmi jsem bohem smrti a nesmrtelnosti, mezi smyslnými Jakši jsem Kuvérou – bohem hojnosti a mezi horami jsem sídlem bohů – Méru, štítem nejvyšším!

Mezi mudrci jsem nejmoudřejší Bhrigu, mezi slovy jedinečnou slabikou „ÓM“. V oběti jsem vroucí modlitbou a mezi nehybnými horstvy jsem Himálaj. Mezi kněžími jsem veleknězem, mezi vojevůdci jsem bohem války a mezi vodami jsem oceánem.

Mezi stromy, Ardžuno, jsem posvátným fíkovníkem. Mezi světci jsem vyvolenecem Náradou. Mezi nebeskými sbory jsem jsem jejich vůdcem a mezi dokonalými jsem Kapilou – zakladatel školy života, Sankhyi.

Mezi oři jsem klisnou zplozenou z nesmrtelnosti, mezi nebeskými slony jsem Airávatou – mocným slonem Indrovým. Mezi lidmi Mne poznáš jako krále! Jsem hromoklínem mezi zbraněmi, jsem krávou hojnosti mezi kravami a v lásce jsem ploditelem. Mezi hady jsem jejich králem Vásukimou. Jsem Árjaman – praděd mezi otci a v míře dnů jsem Jamou – bohem smrti, Ardžuno.

Jsem první z nadlidských bytostí, v měrách jsem časem. Mezi zvířaty jsem Lvem a mezi ptáky jsem  Garudou, jenž nose v zobáku Višnua, boha života.

V očiště jsem vítrem, mezi válečníky jsem velkým rekem Rámou. Mezi rybami jsem žralokem a mezi řekami řinoucími se ze svahů Himálaje jsem věčnou Gangou, Ardžuno!

Jsem počátek, střed i konec všech jevů. Mezi vědami jsem vědou Ducha, jsem pravda na konci všech rozepří.

Mezi písmeny jsem písmenem „A“. Spojuji rovněž složená slova. Jsem nevyčerpatelným časem a Tvůrcem, jehož tváře hledí do všech stran…

Jsem vševládnou smrtí. Jsem zdrojem budoucích věcí. Jsem slávou ženy, její pověstí, jejím půvabem, jejím hlasem, její věrností i její shovívavostí.

Mezi zpěvy jsem Velkým Hymnem. Jsem časomírou chvalozpěvů. Mezi měsíci jsem měsícem sklizně, jsem květným jarem mezi ročními dobami.

Jsem štěstím podvodného hráče a jsem silou siláka. Jsem vítězstvím, jsem úsilím a jsem podstatou ctnosti v těch, kteří jsou ctnostní.

Jsem žezlem vládce a lstí dobyvatele. Jsem věděním vědoucích a tajemstvím mezi tajemstvími. Jsem Mlčením.

Věz, Ardžuno, že cokoliv je semenem Bytí, to vše jsem Já, a není bytosti, ať živé nebo neživé, která by mohla trvat mimo Mne!

Ani Moje vlastnosti, ani mé podoby nemají konce. Vyjevil jsem ti jen zlomek Svých božských projevů.

Ať je jakákoliv sláva, jakákoliv velkolepost, jakákoliv moc, věz, že je to jen část Mé nádhery!

Ale k čemu ti to prospěje, porozumíš-li vší Mé rozmanitosti? Věz jen toto, Ardžuno:

Jsem a udržuji tento svět jedinou částicí Své Nekonečné Bytosti!“

…

Jedenáctý zpěv

CESTA BOŽSKÉHO ZJEVENÍ

Nyní promluvil Ardžuna:

„Toto hluboké a tajné vědění, týkající se mého ztotožnění s Tebou, které jsi mi milostivě odhalil, rozptyluje mou temnou nevědomost.

Ó, vládče s lotosovýma očima, tisícerými jazyky jsi promluvil o vzniku a zániku všeho života a o Své nezměřitelné velikosti.

Ó Nejvyšší Pane a Stvořiteli, promluvil jsi ke mně o Svém nekonečném Duchu, ale přál bych si vidět Tvou božskou podobu zářící silou, ctností a nádherou.

Snesu-li tento pohled, zjev se mi ve Své podstatě. Odhal se mi ve Své nevyčerpatelné podobě, vroucně Tě prosím!“

A Krišna odpověděl:

„Pohleď tedy, Ardžuno, na Moje projevy. Projevy steré a tisíceré, pozemské i nadzemské, mnohobarevné a mnohotvárné!

Pohleď na mocnosti nebe, mocnosti země a mocnosti vod! Zakoušej, Ardžuno, moc větrů, bouří a dechů vesmírných. Pohleď na vozataje rozbřesku i na věci a divy nikdy nevídané!

Hle, jak v Mém těle je obsažen celý vesmír a všechny světy hybné i nehybné. Pohleď na vše, co toužíš spatřit, Ardžuno!

Ale smrtelnýma očima se na Mne nemůžeš dívat! Propůjčím ti Svůj božský zrak, abys mohl spatřit Mou nekonečnou tvůrčí moc.“

Tak Krišna promluvil a zjevil se Ardžunovi ve Své pravé podobě.

S tisícerými ústy, s tisícerýma vidoucíma očima, oděný v tisícero divů a zázraků, pokrytý nepopsatelnými nebeskými ozdobami a třímající v tisícerých rukou hořící nebeské zbraně!

Je ozdoben věnci ze samých hvězd. Je zahalen v roucho nebeských seskupení. Je provoněn nebeskými mastmi. Hýří všemi divy. Má tisícero tváří a září víc než tisíc sluncí.

Takto uzřel Ardžuna ony mnohotvaré světy, uspořádané a obsažené v Nejvyšším Božském Těle.

Jat posvátnou bázní, s vlasy zježenými, padl na kolena a zdravil Boha volaje:

„Ó, Krišno, všechny bohy zřím ve Tvém božském těle. Vidím i každého tvora, všechny rody a druhy, vidím samotného Brahmu, sedícího na lotosu. Vidím světce a mudrce i nebeské hady!

Vidím Tě s Tvýma desetitisícerýma rukama, desetitisícerými břichy, desetitisícerými ústy a desetitisícerýma očima, vidím Tě všude a v nekonečných projevech. Bez počátku, bez růstu a bez konce vidím Tě, ó Vesmírná Podobo, ó Pane Pánů!

Vidím Tě s čelenkou, žezlem a diskem, v záři nezměrné a oslepující jako oheň, jako slunce.

Jsi Svrchovaná Bytost, nepodléhající zkáze. Jsi jediné vědění ve vesmíru, hodné poznání. Jsi nevyhnutelné setkání. Jsi Mistr nejvnitřnější pravdy. Jsi nejstarší z nejstarších, jsi věčný Pán a věčný Vládce!

Vidím Tě bez počátku, bez středu, bez konce, nekonečného v moci, nekonečného v rozsahu. Slunce a měsíc jsou Tvýma očima, hořící oheň Tvými ústy. Rozněcuješ vesmír Svým vlastním plamenem.

Obloha, země , vzduch a vše ostatní je prostoupeno Tvou posvátnou přítomností. Všechny tři světy se chvějí strachem při pohledu na Tebe.

Vskutku, do Tebe vcházejí zástupy bohů, někteří, naplněni strachem, Tě velebí se sepjatýma rukama. Světci a mudrci Tě oslavují nádhernými chvalozpěvy.

Rekové, titáni a bohové, ti všichni upírají svůj zrak na Tebe a jsou ohromeni.

Světy se chvějí při pohledu na Tvoji nevystižitelnou podobu s tisícerými ústy a tisícerýma očima, s tisícerými pažemi a stehny, s tisícerými břichy a tisícerými strašlivými tesáky.

Dotýkáš se oblohy a planeš tisícerými barvami, s ústy široce otevřenými, s očima metajícíma záblesky do vesmíru. Mé srdce je plné hrůzy, síly mne opouštějí a ztrácím klid, ó Krišno!

Spatřil jsem Tvůj obličej se strašlivými tesáky, Tvé tváře, jež planou jako ohně zkázy. Jímá mne závrať. Ztratil jsem představu čtyř světových stran. Měj se mnou slitování, ó Bože bohů, ó Nejvyšší útočiště Všehomíra!

Tvými ústy se strašlivými tesáky jsou rychle pohlcováni všichni synové Dhritaráštrovi se zástupy králů i s vojevůdců Bhíšmou, Dróna a Sútaputra. Někteří uvízli ve Tvých zubech, hlavy jiných jsou roztříštěny.

Jako mnohé řeky poslušně směřují do moře, tak i tito hrdinové ze světa lidí se ženou do Tvého plamenného jícnu!

Jako noční hmyz a můry se vrhají do plamene lampy a hynou v něm, tak i tyto voje lidí se řítí do Tvých úst a tam mizejí.

Polykáš všechny světy, zatím co Tvůj jazyk kmitá mezi Tvými rty. Tvoje žhavé paprsky zapalují vesmír a plní jej svou září, ó Krišno!

Objasni mi, Kršno, proč jsi ve Své podobě tak děsný, tak hrůzný? Buď pozdraven opět a opět, ó Bože bohů! Smiluj se nade mnou! Úpěnlivě Tě prosím, vyjev mi Svůj úmysl, ó Prabytosti!“

A Vznešený odpověděl:

„Jsem nezdolné bytí zahlazující čas ztajený v srdci všeho tvorstva. Voje, sešikované před tebou, čeká nevyhnutelný konec.

Vzchop se, vzmuž se a získej si všechnu slávu! Pokoř své úhlavní nepřátele a užij plodů svého vítězství, neboť Mnou jsou tito nepřátelé pobiti. Ztotožni se proto s Mou věcí a dokonej zkázu!

Podívej, velitelé Dróna, Bhíšma, Džajadratka již skonali ve Mně. Zahub je proto v bitvě a neobávej se následků!“

Vyslechnuv slova Krišnova sepjal Ardžuna ruce a  ukláněl se opět a opět. Po celém těle se třásl posvátnou bázní. Poté oslovil Boha chvějícím se hlasem:

„Ano, je zcela spravedlivé, ó Krišno, že se celý vesmír je potěšen Tvou velebností, že démoni prchají v hrůze a světci Ti vzdávají hold v nejhlubší úctě!

Jak by se nekořili Tobě, jenž jsi Nekonečnou Bytostí, ó Domove Všehomíra, ó Neměnný vládče bohů. Jsi bytím i nebytím, jsi za vším.

Jsi první mezi bohy, jsi nejstarší Bytostí, jsi Osudem Všehomíra. Jsi Vševědoucí Bytost i Předmět všeho vědění, jsi konečná Konečnost. Tebou je vesmír prostoupen a naplněn, ó Bezmezná Přítomnosti.

Jsi bohem větru, jsi Smrtí, jsi sňatkem mezi životem a nesmrtelností, božstvem ohně, bohem vod, jsi vládcem noci, pánem půdy a ročních dob, jsi zploditelem a předkem nás všech. Sláva, sláva, tisíckrát Tobě sláva!

Sláva Tobě přede Mnou, sláva Tobě za Mnou! Sláva Tobě všude kolem! Jsi vše! Nekonečný v moci, nekonečný ve statečnosti, nekonečný v dosahu, prostupuješ a prolínáš vše, neboť jsi vším!

Cokoliv jsem troufale řekl z nepozornosti nebo z lásky, oslovuje Tě pouhým „Krišno, příteli“ nebo pohlížeje na Tebe jen jako na svého druha, učinil jsem proto, že jsem si nebyl vědom Tvé velikosti.

Jestliže jsem snad byl v čemkoliv neuctivý, ať už ve společnosti nebo o samotě, v chůzi, odpočinku nebo při jídle, ó Nezměřitelný, odpusť,prosím, odpusť!

Jsi Praotcem i Pramátí Všehomíra, hybného i nehybného, jsi cílem jeho veškerého uctívání. Jsi větší nežli to největší, není nic, co by se ti vyrovnalo na moři, na zemi nebo na nebi. Není nikoho, kdo by předčil Tvou nekonečnou moc.

Ve zbožné úctě ležím v prachu před Tebou a pokorně Tě prosím o odpuštění, Svrchovaný Pane! Jako otec odpouští synovi, přítel příteli, milenec milence, tak jistě i Ty odpustíš mně, ó Krišno!

Když Tě vidím v Tvé neskonalé podobě, smiluj se nade mnou, ó Sídlo vesmírných světů, toužím Tě vidět  zase jako dříve, s korunou na hlavě, žezlem a diskem. Vezmi opět na sebe onu známou podobu se čtyřmi pažemi, ó Vládce tisícerých paží a tisícerých tvarů!“

A Krišna odpověděl:

„Tuto prvotní nekonečnou podstatu, vtělující se do nespočetných tvarů, skrytou dosud všem zrakům, jsem odhalil jen Tobě skrze kouzlo Svého sebeprojevování.

Ani posvátnými obřady, ani dobrými skutky, ani úzkostlivým zachováváním řádu, ani odříkáním a kajícností se nedostává člověku minulosti uzřít Mou prapodobu. Nikdo ji ještě neviděl kromě Tebe.

Nebuď polekán viděním Mého hrůzného obličeje! Ale s myslí už klidnou a nebojácnou pohleď teď na Mou známou tvář!“

Takto promlouvaje, vzal Krišna na sebe Svou známou podobu a znovu uklidnil poděšeného Ardžunu.

A Ardžuna vydechl úlevou:

„Při pohledu na Tvou milou lidskou tvář, Krišno, se můj duch opět uklidňuje a pomalu se vzpamatuji.“

Vznešený odpověděl:

„Je vskutku těžké vidět Mne tak, jak jsi Mne právě viděl ty! Ani bozi neviděli ještě tento pohled, ačkoliv po něm tolik touží.

Ani čtením svatých písem, ani přísným odříkáním, ani poskytováním darů, ani sebeobětováním nelze Mne vidět tak, jak jsi Mě uviděl ty!

Jen naprostou oddaností ke Mně, Ardžuno, mohou lidské oči poznat, ba i proniknout tuto Mou vesmírnou podobu.

Neboť ten, jenž neustále koná Mé činy, jenž vidí ve Mně svůj cíl, kdo miluje jen Mne a nepociťuje k nikomu nepřátelství, ten je vskutku spojen se Mnou v jedno jediné!“

…

Dvanáctý zpěv

CESTA ODDANOSTI

Ardžuna se opět tázal:

„Kdo dříve dojde k Bohu – ten, jenž neustále uctívá Tvé božské projevy, nebo ten, jenž hledá to Nezničitelné a Nevnímatelné?“

A Vznešený odpověděl:

„Ti, kteří jsou svými myšlenkami soustředěni ve Mně a stále Mne uctívají, jsou mi nejoddanější.

Ti, kteří uctívají to Nezničitelné, Nevystihnutelné, to Neviditelné, Všudypřítomné, to Nepředstavitelné, Nedělitelné, to Věčné, hledajíce Mne s čistou myslí a se zkrocenými smysly, s láskou plynoucí jako nepřetržitý proud, i ti dojdou ke Mně.

Jejich úsilí je však těžší, neboť dosáhnout Boha Neviditelného je velmi nesnadný úkol pro duši, žijící v lidském těle.

Ale ty, kteří jsou oddáni Mně, Ardžuno, kteří obětují všechny své činy a jdou za Mnou jako za jediným cílem, rozjímají se srdcem prostým a mysl svou upínají jen ke Mně – ty Já vysvobozuji. Vysvobozuji je z nekonečného koloběhu zrození a smrti.

Věnuj Mi tedy své srdce a ulož ve Mně svůj rozum! Tak budeš žít ve Mně jako Já sám – na věky.

Jestliže Tvé soustředění polevuje a šíp tvé mysli padá vedle cíle, tedy si postupně zvykni odpoutávat pozornost od vnějšího světa.

Kdyby však i toto bylo nad tvé síly, tedy hleď na veškerou svou práci jako na práci pro Mne! I takovým způsobem dosáhneš svými činy dokonalosti.

Nedokážeš-li ani toto, tedy vlož svou důvěru do oddanosti ke Mně a nespoléhej na věci pozemské. Buď vládcem sebe sama, obětuj Mi ovoce všech svých činů!

Lepší je věru vědění nežli slepý návyk. Lepší než vědění je rozjímání, ale i zřeknutí se plodů vlastní práce vyniká nad vědění, neboť přináší mír.

Ten, kdo je přátelský, soucitný, nesobecký, kdo nemyslí stále na svoje vlastnictví a koho neruší ani štěstí, ani bída, kdo odpouští, je spokojený a má pevný cíl, kdo své myšlenky a vědění věnuje jen Mně, kdo je Mi takto oddaný, je milovaným druhem Mým.

Ten, kdo neruší své okolí a není ani rušen okolím, kdo je beze strachu, závisti, palčivé touhy a nezkrotné radosti, kdo je Mi takto oddán, je milovaným druhem Mým.

Kdo nechválí sebe, ani nehaní jiné, kdo je povznesen nad smutek, přání, nad dobro a zlo, kdo takto je prosycen oddaností, je milovaným druhem Mým.

Kdo je stejně vlídný k příteli jako k nepříteli, stejně klidný ve cti jako v potupě, kdo nedbá horka ani chladu, radosti ani bolesti, kdo je věrný, ale ode všeho odpoutaný, kdo je povznesen nad chválu a hanu, kdo je mlčenlivý, spokojený a pevné mysli, kdo nalezl pravý domov ve Mně – kdo je Mi takto oddán, je vskutku milovaným druhem Mým.

Ale nade vše milí jsou Mi ti věrní, kteří neustále žízní po nektaru Mé Nesmrtelnosti a ve Mně hledají Nevysychající Pramen!“

…

Třináctý zpěv

CESTA ROZLIŠOVÁNÍ

Poté pravil Ardžuna:

„Ó, Krišno, pouč mě o Duchu a podstatě tohoto světa. Chtěl bych také vědět, ó Vznešený, čemu se říká pole a kdo je ten, jenž na něm sklízí?“

A Krišna odpověděl:

„Pole, Ardžuno, je tělo, v němž uzrávají plody dobrých i zlých činů, a Duch, jenž zná půdu, semeno a sklizeň, je Žencem.

Velkým žncem jsem Já, neboť znám každé pole Života. Kdo pochopí tuto dvojí povahu žití, je moudrý.

A proto ti řeknu něco o tomto Poli, o jeho vlastnostech, o jeho změnách, kde tyto změny pramení, o Ženci a Jeho moci.

Je to ta pravda, již mnozí mudrci opěvují vznešenými zpěvy a verši.

Pole lidského poznání a zkušeností obsahuje mnoho složek. Jsou to živly viditelné a neviditelné, pětice smyslů, mysl i všeprostupující duch. Patří sem však touha a nenávist, radost i bolest, také pevnost a odhodlanost, tělesná schránka i vlastní vědomí. To tvoří Pole života.

Je tu i moudrost, přinášející bohatou úrodu, nezdolná pokora, skromnost ducha, shovívavost, oddanost k učiteli, čistota, vytrvalost a sebevláda.

Moudrost znamená lhostejnost k volání smyslů, nepřipoutanost k vlastnímu já, jakož i poznání bolesti a toho, že zrod, smrt, stáří i nemoc jsou utrpením.

Je to odpoutání a neztotožňování sebe sama s jinou bytostí, jakkoliv milovanou. Je to vyrovnaný klid a jas jak ve zkouškách příjemných, tak nepříjemných, jak ve zkouškách radostných, tak bolestných.

Je to neochvějná oddanost ke Mně, získaná stálým rozjímáním, jež uctívatele spojuje se Mnou. Je to hledání samoty a netečnosti k davu.

Je to ustavičné sledování duchovní pravdy a poznání, co je účelem vědění. Prohlašuji, že hledání těchto věcí je moudrostí a opak je pošetilostí.

Vyjevím ti opět, co je cílem moudrosti přinášející nesmrtelnost. Je to Nejvyšší Duch bez počátku, bez jména, neboť žádné slovo nenazývá To jako bytí a žádné slovo nenazývá To jako nebytí.

To má všude ruce a nohy, To má všude oči,To má všude uši, To je všude, To prolíná všemi nesmrtelnými věcmi.

To dává světlo mocí všech smyslů, samo je však bez smyslů. To je Nekonečnost, a přece To udržuje a zachovává tento pomíjivý svět. To je beze všech vlastností, a přece všech vlastností užívá.

Je ve všem bytí, za vším bytím, je neměnné ve změně. To, jehož podstatou je jemnost, je nepostižitelné. Je tak daleko, a přece tak blízko.

To se projevuje v rozporuplné tvářnosti mnoha bytostí, a přece zůstává celé. To udržuje všechny věci. To stravuje všechny věci. To tvoří všechny věci.

To je Světlo za světlem. To je temnější než temnota. To je Poznání. To je předmět Poznání, To je cíl Poznání. To je v srdci všeho a všech.

18. Takto jsem stručně promluvil o poli zkušenosti, sklizni poznání a jejím užití. Porozumějí-li tomu Moji uctívatelé, umožní jim to, aby se podíleli na Mé bytosti.

Pamatuj, že podstata tohoto světa a Věčné Vědomí jsou bez počátku a že z této podstaty se rodí všechny tvary, kvality a všechny jejich změny.

O Přírodě se říká, že stvořila naše tělo s jeho citlivými smysly, ale je to duch, jenž zní jeho různými radostmi a bolestmi.

Neboť je to duch ztajený v Přírodě a spojený s jejími vlastnostmi, jenž volá: „Jsem šťasten! Jsem sklíčen! Jsem sveden na scestí!“ Tak vstupuje jáství do koloběhu dobrého a zlého osudu.

Ale Věčné Vědomí dlí v tomto duchu a věz, že v tomto těle je zhaleno jako svědek, vůdce, udržovatel, jako To, jež vše zná, To, které je Nejvyšším Pánem a Svrchovaným Bytím!

Kdo takto porozuměl Věčnému Vědomí a podstatě tohoto světa, osvobodil se, ať žije jakkoliv. Pravda spálí všechny jeho činy, a tak zde nezbude nic, co by ho přimělo k návratu do bludiště opětovaných zrodů.

Někteří snad pocítí Svrchovaného ducha, ono Absolutno, ono dokonalé Jsoucno a Nejvyšší Bytí, budou-li rozjímat s očištěným srdcem.  Jiní k němu mohou dospět po cestě vědění a jiní zase po cestě činů.

Věz tedy, že vše, co tu je, vyklíčilo ze semene Ducha, zasetého Žencem sklizně na poli Života.

Kdo vidí Nejvyšší Bytost v každé věci a Nesmrtelnost v každé smrti, vidí věrně a pravdivě. Člověk poznává, že pouze Příroda plodí činy a nikoliv Duch, jenž je bez činů.

Člověk, jenž vidí Věčnou Bytost ve všech bytostech, nemůže ublížit sobě ani jinému. Ví-li, že každý jednotlivý život vychází z jednoho jediného a zase se k jednomu jedinému vrací, stává se nakonec sám Nejvyšším Brahma, splývaje s božskou všejednotou.

Toto nejvyšší Brahma je čisté, přívlastky neposkvrněné, a ačkoliv vstupuje do těla, je bez činů a bez počátku, Ardžuno!

Jako je neposkvrněna jemná průzračnost ovzduší obsahující všechny věci, tak ani Duch, ztajený ve všech tvarech života, není ničím dotčen.

Jako jediné slunce ozařuje svět svým světlem, tak i Velký Žnec, jenž dlí na poli Života, osvětluje tělo vědomím.

Ti, kteří rozlišují mezi Polem a Žencem, vědí, že prostřednictvím Ducha se mohou osvobodit od pozemské hmoty, ti vskutku přicházejí k Nejvyššímu.“

…

Čtrnáctý zpěv

CESTA PŘÍRODNÍCH SIL

Vznešený se opět ujal slova:

„Zjevím ti teď vědění, jež vzniká nad všechno ostatní, vědění, jež mudrce po tomto životě odměnilo Dokonalostí.

Když Mne pomocí tohoto vědění moudří naleznou, nevracejí se zpět do koloběhu života, jsou osvobozeni od dalších zrodů a skonů.

Velká Příroda je Mým lůnem, ó potomku králů. Do ní zasévám sémě, z něhož se rodí život všech tvarů.

Jsem lůnem každého lůna. Jsem semenem, plodícím každý druh života.

Čistota, Činorodost a Nevědomost – to jsou tři vlastnosti Přírody, jež poutají nesmrtelnou duši ve zhmotnělém tvaru.

Čistota, zářivá a bezúhonná, už sama svojí povahou může být poutem svazujícím duši se štěstím a věděním.

Činorodost je z rodu vášní, vzbuzuje žízeň a touhu. Láskou k činům, Ardžuno, pevně poutá ztělesněnou duši.

Ale Nevědomost, zplozená klamem, mate všechny bytosti, udržuje duši v tuposti a spánku, ó potomku králů.

Čistota poutá ducha k blahu, Činorodost k žízni a touze, která je podnětem činů, Ardžuno, ale Nevědomost zatemňuje všechno rozlišování a vězní ducha v klamných představách.

Čistota povstává, královský synu, a vítězí nad Činorodostí a Nevědomostí. Jindy Činorodost povstává a nabývá vlády nad Čistotou a Nevědomostí. Ale i Nevědomost někdy Čistotu a Činorodost zmatením rozumu.

Proniká-li každou branou těla světlo vědění, tedy věz, Ardžuno, že Čistota vládne tomuto obydlí.

Lakota, vzrušení mysli, přemíra činů, neklid a touha jsou domovem zase tam, kde sídlí Činorodost, ó ture mezi muži.

Beznaděj, tupost, zmatek, temnota a sebeklam pučí vždy, když vládne Nevědomost, královský synu.

Člověka, jenž zmírá pod křídly Čistoty, vynáší nový zrod do neposkvrněných končin Pravdu milujících lidí.

Duše člověka, jenž potkává smrt v panství Činorodosti, vchází novým zrodem do života nutkavé činnosti. Ale ten, jenž umírá v nevědomosti, je odsouzen k opětovnému narození z lůna nerozumu!

Sladké je ovoce Čistoty, hořké je ovoce Činorodosti a vášně, ale jedovaté je ovoce Nevědomosti.

Z Čistoty vykvétá moudrost, z Činorodosti lakota, ale zmatek, sebeklam a tupost jsou trojím plodem Nevědomosti.

Ti, kdož jdou za Čistotou, jdou vzhůru, kdož milují Činorodost, stojí na místě, ale nevědomci klesají na nejnižší úroveň.

Ten, kdo prohlédl, že jedině tyto tři vlastnosti řídí běh života a že nad nimi věčně dlí mlčící Svědek, dospěl k brahma. Povznáší se nad tyto tři vlastnosti, osvobozen od dalšího narození, bolesti a zániku, a tak dozrává k nesmrtelnosti.“

Nyní se opět tázal Ardžuna:

„Podle čeho se pozná ten, jenž došel za tyto tři vlastnosti? Jak si počíná a jak je přemáhá, Pane?“

Vznešený odpověděl:

„Přemáhá je v sobě ten, kdo netouží ani po výhodách Čistoty, ani po plodech Činorodosti, ani po klamech vnášených do života Nevědomostí a ani nenávidí jejich projevy, ó potomku králů.

Přemáhá je ten, kdo se od nich odvrací a přece je si vědom jejich hry, kdo nalézá v sobě sebe a nikdy nezakolísá.

Přemáhá je ten, jenž pohlíží stejně na radost jako na bolest, stejně na kámen jako na hroudu zlata, stejně na tvář lásky jako opuštěnosti, stejně na chválu jako na hanu.

Přemáhá je ten, kdo je stejný ve cti jako v potupě, stejný k příteli jako k nepříteli, kdo je odpoután od činů. Věz, že takový člověk se vskutku vymanil z vlivů tohoto světa.

Takový člověk, jenž Mi s upřímnou oddaností slouží a vyprostí se z područí těchto vlastností, je opravdu zralý, aby se spojil s Věčným Duchem.

Neboť věz, že Já jsem ono Absolutno, ona neměnná podstata Nesmrtelnosti, ona věčná Cesta vedoucí k Pravdě, ona Blaženost, vymykající se všemu srovnání.“

…

Patnáctý zpěv

CESTA K NEJVYŠŠÍ MOUDROSTI

Krišna promluvil takto:

„Život je věčný strom s kořeny v nebi a větvemi dole. Posvátné chvalozpěvy jsou jeho listovím.

Větvemi sahá tento strom k nebi i k zemi. Jeho mízou jsou tři vlastnosti Přírody. Jeho kořeny pronikají k lidskému srdci a podněcují vznik činů dobrých i zlých.

Lidské oči nevidí ani změny v jeho podobě, ani jeho počátek, ani jeho konec, ani toho, kdo jej udržuje a podpírá. Ty však ostrou sekerou odpoutanosti rozštípni ve dví tento pevně zakořeněný strom klamu,

abys našel cíl, od něhož se moudrý člověk nikdy neodchyluje! Neboť Já nesídlím v tomto věčně činném, rostoucím stromě, nýbrž v onom nekořenném Jádru, z něhož strom vyklíčil.

V onom věčném Jádru dlí osvícení, oproštěné od klamu, osvobozené od pýchy a lidských pout, od dobra a zla, radosti a strasti, ti, kteří žijí v Duch, s navždy zhasnutými lampami svých přání.

Tam, kde nezáří slunce, měsíc, ani jiný oheň, tam je Moje nejzazší obydlí. Kdo tam dospěl, nikdy se nevrací.

Věčný zlomek Mne samého je to, co žije v každé duši a vábí k sobě pět smyslů i mysl tkvící v přírodě. Takto zahalen dlím v každém člověku.

Jako vítr vane nad květinou a odnáší její vůni, tak i Věčný Duch přenáší ze života do života tresť Nejvyššího.

On dlí ve sluchu, zraku, hmatu, chuti, čichu a citlivé mysli, a tak poznává život.

Pošetilí nepozorují, jak Duch sídlí v těle, přechází z těla do těla, jak se těší podívanou na hru Přírody a barvy jejích přívlastků. Jen moudří rozeznávají Jeho přítomnost.

Ukáznění a čistí Jej nalézají v sobě. Ti, kdo podlehli kouzlu klamu a jejichž mysl není očištěna, Jej nepoznávají, i když si ukládají mnohá odříkání.

Věz, že Mou slávou je sláva slunce, které osvětluje celý svět, Mým světlem je světlo měsíce a Mou září je zář ohně!

Zúrodňuji zemi Svou silou, která udržuje všechny věci. Každá bylina je živena Mou stříbrnou trestí, jež plní kalich měsíce.

Stávám se ohněm Života. Žiji v tělech živoucích tvorů a jsem jejich dechem. Živím sama sebe v nich.

Jsem srdcem všech bytostí, jejich pamětí i jejich vnímáním. Jsem cílem všeho chápání, jsem první mezi svátými knihami, jsem tvůrcem vší moudrosti a znalcem za vším věděním.

Každá bytost má dvě podoby: věčnou a pomíjivou. Hmotný projev je prchavý, ale Moje Skutečnost trvá navždy.

Nade všemi světy však přebývá Nejvyšší Vědomí, Nejvyšší Nedělitelná Bytost a Neměnný Pán, jenž proniká všemi světy a všechny světy udržuje.

Poněvadž překonávám pomíjející a jsem i za nepomíjejícím, oslavují Mne svaté knihy jako Nejvyššího.

Věz, ó potomku králů, že kdo Mne uctívá ve všech tvarech a způsobech života, dosáhl veškeré moudrosti!

Odhalil jsem ti, Ardžuno, toto tajemství mezi tajemstvími. Kdo mu porozumí, osvojí si nejvyšší moudrost a splní všechny své povinnosti, ó nevinný.“

…

Šestnáctý zpěv

CESTA SIL BOŽSKÝCH A DÉMONICKÝCH

Vznešený opět promluvil:

„Neohroženost, čistota srdce, vytrvalost ve cvičení a vědění, velkodušnost a dokonalá vláda nad smysly, oddanost, čtení svatých písem a sebekázeň, statečnost, trpělivost, pravdivost, jasný klid, sebezapření, přátelskost, mírumilovnost, soucit, laskavost, pokora, pevné předsevzetí a neznalost škodolibosti a závisti, odpuštění, odvaha, čistota – to jsou ctnosti a vlastnosti, které se zrodily pro stav božský, ó potomku králů.

Ale kdo je ješitný, sobecký, zpupný, hašteřivý a nevědomý, Ardžuno, je zrozen pro stav zkázy.

Ti, kteří jsou ozdobeni vlastnostmi božského stavu, jsou připravení pro osvícení, ale zatemnělé duše jsou vrhány do pout otroctví. Buď dobré mysli, Ardžuno, neboť jsi zrozen pro nebeský stav.

Na tomto světě se bytosti rodí ve dvojím vtělení – ve vtělení božském a ve vtělení démonském.

Nevědomci nevědí, ani co smysly klame, ani co je svádí z pravé cesty. Neznají čistoty ani obřadu, neboť tonou v temnotě.

Říkají, že není ve světě ani pravdy, ani řádu, ani Prozřetelnosti, že vesmír nemá základů a že vše je jen pouhou hrou náhody. Tak jsou tyto nevěřící duše bez vedení a libují si v krutých činech. Narodily se jako nepřátelé tohoto světa jen pro jeho ničení.

Jejich tepny jakoby hořely sžíravou žádostí. Tonou v marnivosti, domýšlivosti a okázalosti. Podlehli klamu a neustále bloudí v kruhu svých nevědomých činů.

Jsou zatíženy nespočetnými starostmi až do smrti. Jsou po celý život nestálí s výjimkou své lakotné touhy. Chyceni do propasti sterými nadějemi, poháněni hněvem a touhou, sníží se ke každému prostředku, aby získali bohatství a požitek.

Říkají: „Toto bohatství jsem získal dnes. Tohoto cíle dosáhnu zítra. Tohleto je moje a tamhleto bude také moje. Tohoto nepřítele jsem zničil a ostatní nepřátele zničím také. Já jsem pán, já se raduji, já jsem toho dosáhl, jsem moc šťastný. Já jsem moc bohatý a urozený. Kdo se mi vyrovná? Chci obětovat, chci udílet dary, chci užívat!“ Takto jsou oklamáni nevědomostí.

A pomateni pošetilými představami, chyceni do sítě klamu, omámeni domnělou radostí, jsou vrháni do bezedné propasti.

Opojeni panovačnou pýchou a bohatstvím vykonávají oběti jen podle jména, jen pro okázalost a nedbají jejich pravého účelu.

Posedlí zlobou, sobectvím, panovačností, nestoudností a lakotností, tito zlomyslní lidé nenávidí Mne, sídlícího v jejich tělech i tělech jejich bližních.

Tyto temné duše, klesající na nejnižší stupeň společnosti, vrhám stále zpět do tohoto světa, aby se tu rodili z lůna zkázy.

Zapleteni do tenat věčných zrodů beze Mne, klesají stále hlouběji a hlouběji do propastných temnot.

Trojí branou se vchází do pekla – branou chtivosti, branou zloby a branou neřesti.

Člověk, jenž se vyhýbá těmto třem temným branám, činí dobře a směřuje k Nejvyššímu, ó synu králů.

Ale ten, jenž nedbá zákonů svatých knih a jedná jen pod tlakem touhy, nedosáhne ani dokonalosti, ani štěstí, ani Nejvyšší Bytosti.

Jednej tedy tak, jak přikazují svaté knihy, neboť takto poučen, splníš svůj úkol!“

…

Sedmnáctý zpěv

CESTA TROJÍ LIDSKÉ PŘIROZENOSTI

Nyní se tázal Ardžuna:

„Kam dospívají, Krišno, ti, kteří nedbají přikázání svatých knih, ale přece vykonávají oběti s přísnou sebekázní? Ocitají se v panství Čistoty, Činorodosti nebo Nevědomosti?“

Krišna odpověděl:

„Trojí víra tkví v povaze člověka, a dle toho, do které oblasti života přísluší. Slyš dobře, vyjevím ti tuto trojí víru!

Kázeň se u každého člověka řídí podle stavu a založení jeho srdce, Ardžuno. Jeho kázeň vytváří jeho povahu, jeho charakter. Věz, že člověk je plodem své sebekázně.

Člověk čistý má na zřeteli věci nebeské, člověk vášnivý se oddává démonům a nevědomec uctívá temné duchy a běsy.

Lidé, kteří si ukládají přísná cvičení, nepřikázaná svatými knihami, duše opojené svým vlastním já, duše propadlé okázalosti a  sobectví, posedlé touhou a láskou k moci – ti lidé trápí Mne, dlícího v jejich  nitru a v každém ústrojí jejich těla. Věz, že to jsou uctívatelé temných mocností.

I to, co lidé jedí a pijí, nese pečeť jejich vlastností, a tak i potrava je trojí. Ale trojí povahy jsou i snahy lidí, jejich duchovní cvičení a jejich oběti.

Potravu prospívající životu, dodávající sílu a zdraví, potravu lahodnou, jemnou a vydatnou má rád člověk Čistoty.

Potravu hořkou, kyselou, slanou, velmi horkou, ostrou a silně kořeněnou, má rád člověk vášnivý. Taková potrava přináší utrpení, žal a nemoc.

A to, co zapáchá a je bez chuti, co není čerstvé, co je nečisté – toť pokrm, jejž miluje nevědomec!

Cesta člověka Čistoty je cestou pevného předsevzetí. Kdo po ní jde, nemyslí na odměnu, nýbrž na dosažení cíle.

Cesta, na níž se hledá pouze odměna a marnivost, je cestou člověka vášnivého, ó nejlepší z reků.

Ale nevědomec, jde po své stezce slepě, nedbá ani zákonů, ani modliteb, ani obřadů, ani lásky k lidem.

Úcta k bohům, úcta k dvojzrozeným, úcta k učení mudrců, čistota, poctivost, zdrženlivost a přátelskost – toť skutečná sebekázeň.

Řeč, která je pravdivá, čistá a ušlechtilá, která si bere příklad ze svatých knih – toť kázeň řeči.

Klid mysli, laskavost, mlčenlivost, sebevláda, poctivost pohnutek – toť kázeň mysli.

A tato trojí kázeň, pěstovaná s velkou oddaností, je kázní člověka Čistoty, odpoutaného od návnad sobeckých zisků.

Cvičení prováděná okázale, pro pocty a vážnost, jsou vlastní člověku vášnivému.

Pošetilé trýznění sebe a druhých provádí člověk nevědomý.

I v dávání darů by bylo třeba očisty. Dary se měli dávat tomu, kdo si je zaslouží, na vhodném místě a ve vhodné době, ale dárce by neměl očekávat vděčnost.

Člověk vášnivý dává dary nerad nebo očekává za ně odměnu.

Dar, jenž byl darován na nevhodném místě a v nevhodné době osobám, které si to nezaslouží – tedy bez jakékoliv úcty k nim – vyznačuje dárce nevědomého.

Óm, Tat, Sat – to je trojí označení Nejvyšší Pravdy, obsažené ve třech knihách posvátných zpěvů: v knihách obřadů, svatých hymnů a obětí.

Proto ti, kdož se drží svatých knih, vyslovují slovo Óm při obětech, při udílení darů a při náboženských cvičeních, stále postupují vpřed na cestě svého zdokonalování.

Když vyslovují slovo Tat při dobročinnosti a pokání, aniž by toužili po odměně, přibližují se vysvobození.

Slova Sat se užívá ve významu Nejvyšší Skutečnosti a Čistoty. A také se, Ardžuno, slova Sat užívá, má-li se jím označit nějaký prospěšný skutek, zasvěcený Nejvyššímu.

Vytrvalost v obětech, kázni, odříkání nebo udílení darů, se rovněž označuje slovem Sat. A také každému projevu zbožnosti se říká Sat.

Cokoli se obětuje bez víry, cokoli se daruje bez víry, cokoli kdo učiní bez víry, je Asat – Neskutečno. Neskutečno jak na světě tomto, tak na světě onom.“

…

Osmnáctý zpěv

CESTA VYSVOBOZENÍ

Nyní promluvil Ardžuna:

„Dlouhovlasý KrIšno, hubiteli nepřátel, rád bych se poučil o tajemství zřeknutí a umění sebezapření!“

A Krišna odpověděl:

„Odřeknout se – znamená zanechat činnosti, k níž nás vábí naše touha, to říkají mudrci. A zřeknutí se ovoce činů, znamená sebezapření.

Někteří učitelé hlásají, že by se člověk měl zříci veškeré činnosti jakožto zla, kdežto druzí zase praví, že by se lidská činnost měla omezit jen na oběti a sebekázeň.

Slyš nyní Má slova, tygře mezi muži! Konečná pravda o zřeknutí je trojí: Nemělo by se upouštět od obětí, almužen a činů sebekázně, nýbrž takové činy by se měly vskutku konat, neboť mají očišťující význam pro moudrého člověka. Ale i tyto činy, Ardžuno, musí být konány s myslí  a bez naděje na odměnu. Toť Mé poslední slovo, Můj bezpodmínečný zákon!

Neodchyluj se proto od svého přirozeného úkolu! Neboť opustit jej znamená propadnout klamu nevědomosti.

Ten, kdo se z obavy před tělesnou námahou vzdává činnosti, namlouvaje si, že se tak zřekl touhy, jedná jen pudově a proto nikdy nesklidí ovoce svého odřeknutí.

Koná-li se práce proto, že má být vykonána a nikoliv pro odměnu – jen tehdy, Ardžuno, je to čistá a ušlechtilá cesta pravdy.

Klidný duch, jenž se povznáší nad všechny pochybnosti, se nevyhýbá úkolům nepříjemným, ani nevyhledává úkoly příjemné.

Žádný živoucí tvor nemůže být bez činnosti, ale kdo se zříká touhy po odměně, může být právem zván člověkem svobodným.

Trojí je ovoce každého činu: sladké, hořké a bez chuti. Toto ovoce člověk sklízí dokonce až ve svých budoucích životech -  kromě těch lidí, kteří se oprostili od touhy a myšlenky na odměnu.

Poznej také, Ardžuno, oněch pět příčin každého činu, jak tomu učí staré vědění. Je to: Tělo, vlastní já, různé smysly, jejich úkony a božstvo, jež sídlí za každým z těchto smyslů.

Z těchto pěti příčin se rodí jakýkoliv čin, jejž člověk vykoná, ať je to čin těla, mysli nebo řeči, ať je to čin dobrý nebo zlý.

Zatemnělého rozumu je ten člověk, kdo soudí, že původcem činů je on sám.

Kdo se nepokládá za původce činů, není poskvrněn žádným činem, i kdyby pobil všechny tyto bojovníky.

Vědění, předmět vědění a nositel vědění určují trojí povahu činu, jako umělec, model a dílo tvoří trojí celek. Ale ve starém učení rozlišují vědění, činitele a sám čin podle tří zvláštních vlivů, které zbarvují všechen život.

Vědění, zrozené z Čistoty, vidí jednu nezničitelnou Podstatu ve všech bytostech a vidí Ji nerozlišenou a neoddělenou.

Vědění, které se zrodilo z činorodosti a vášně, má za to, že každá bytost je odlišná, od druhých odloučená a navždy oddělená.

A temná nevědomost zastírá mysl těch, kdož neznají Jediného, ulpívají na odděleném zlomku poznání, jako by to byla celá pravda.

Čin, vykonaný ani s chutí, ani s nechutí, s klidnou myslí bez touhy po odměně, je vskutku čistý čin.

Ale čin člověka vášnivého, činorodého, kypí touhou a vzdouvá se pýchou a úsilím.

Čin člověka nevědomého je bezohledný, slepý a ničivý.

Člověk činný, odpoutaný od vší touhy, prodchnutý pevným předsevzetím, nedotčený úspěchem nebo nezdarem, je vskutku člověkem čistým.

Ten, jenž prahne po odměně,  jenž je lakotný, zlomyslný, nečistý, hned pyšný, hned zkormoucený, je člověkem milujícím moc.

A věrolomný, hrubý, nestoudný, zrádný, zlovolný, závistivý, malomyslný a otálivý je člověk nevědomý.

Nyní se pouč, jak i duch a mysl jsou poznamenány jednotlivými vlastnostmi.

Mysl dobrá a pravdymilovná je ta, která zná cestu práce i cestu zřeknutí, činy pravé i nepravé, která ví, čeho se má obávat i čemu může důvěřovat, která ví, co zotročuje i co osvobozuje.

Mysl vášnivého člověka však neodlišuje náboženství od nevěrectví, práci od lenosti ani právo od křivdy.

Onen člověk, jenž má nevěrectví za náboženství a všechny věci za to, čím nejsou, je oděn hávem nevědomosti, Ardžuno.

Pravá a dobrá je ta vytrvalost a sebevláda, která vede duši, životní síly a smysly člověka k jejich pravému poslání.

Ale vytrvalost, která vede člověka k tomu, aby hledal odměnu v náboženství, radovánkách nebo v bohatství, je vytrvalostí vášnivou, Ardžuno.

A vytrvalost, s níž nerozumný snáší jho zlých snů, strachu, zármutku, sklíčenosti a sebeklamu, neboť se z tohoto jha nedovede vyprostit – toť vpravdě jediná vytrvalost, která zbývá člověku nevědomému.

Nyní, ó ture mezi muži, tě poučím o trojím štěstí. To štěstí je štěstím čistoty a ducha, které je výsledkem dlouholetých cvičení. Je trvalé, neochvějné a zahání smutek. Klíčí k  sebepoznávání, a i když je zprvu hořké, přináší v zralosti sladké plody.

To štěstí, které si samy smysly tvoří ze svých přání, je štěstím vášnivého člověka. Na začátku chutná jako pokrm bohů, ale nakonec se mění v jed.

Štěstí nevědomého pramení z klamu a v klamu také končí – pochází ze spánku, lenosti a nevědomosti.

I bozi a všechny ostatní bytosti jsou pod vládou těchto tří vlastností, které vyvěrají z podstaty života.

Mezi všemi kastami jsou rozděleny povinnosti podle jejich odlišných rysů. Bráhmana vyznačují tyto vrozené vlastnosti: soulad rozumu a smyslů, čistota, trpělivostí a sebekázeň, přímost a poctivost, vědění, sebepoznání a pevná víra.

Statečnost, síla, vytrvalost, dovednost, neohroženost a velkodušnost jsou vlastnosti vrozené bojovníkům – kšatrijům.

Třetí vrstva, kasta vaišjů, má vrozenou způsobilost k obchodu, zemědělství i chovu dobytka. Přirozenou schopností čtvrtého stavu šúdrů – jímž jsou dělníci rukou, je práce a služba. A přirozenou schopností čtvrté kasty – žúdrů – je práce a služba.

Jde-li každý svou cestou, dojde k dokonalosti. Poslyš jak!

Kdo koná určenou práci, koná bohoslužbu, v níž nalézá Toho, z Jehož lůna vzešly všechny věci a Jenž všemi věcmi proniká.

Neboť lepší je vlastní, byť nedokonale provedená práce, nežli dokonalá práce druhého. Kdo plní úkol, uložený mu jeho přirozenou povahou, nedopouští se žádného zla.

Nikdo by se neměl odchylovat od práce, pro kterou se zrodil, i když ji dělá chybně, Ardžuno, neboť všechny činy jsou zahaleny chybami, jako oheň je zahalen kouřem.

Ten, jehož duch není nikde upoután, jehož touhy se rozprchly, jenž přemohl své srdce, dosahuje Nejvyšší Dokonalosti odřeknutím se světa. Odpoután od sebe sama se stává duší, nepoutanou činy.

Poslyš Mne, Ardžuno, jak v tomto stavu dokonalosti vyvane duše do brahma, do onoho dovršení všeho vědění!

S brahma splývá ten, kdo je nadán čistým duchem, kdo navždy zkrotil tělo a smysly, zůstává hluchým k volání světa a lhostejným k předmětům touhy i nechuti.

Odebere se do samoty a bude jen střídmě jíst. S ovládnutým tělem, s řečí a myslí zvládnutou, se pohrouží všemi svými myšlenkami do rozjímání. Odvrácen od každé vzpomínky na pozemské statky, klidný, vyrovnaný, zříkaje se rozmarů svého já, své moci, pýchy, touhy, zloby a bohatství, je připraven, aby sám splynul s brahma.

Jeho trůnem je brahma. Je naplněn neskonalým Mírem. Nezná smutek ani touhy. Zří tutéž Bytost v každé bytosti. Vroucně Mě miluje a skrze tuto oddanost se ztotožňuje se Mnou.

Zbožnou oddaností člověk pochopí, že Jsem, co Jsem a kdo Jsem. A když Mou podstatu, bez odkladu vchází do Mne! Ač koná všechny své úkoly, přece skrze Mou milost. Dospěl ke Mně, do onoho věčného, neměnného stavu. Jeho vědomí je prosyceno Mnou a on všechny své činy zasvěcuje Mně jako oběť. Ve Mně vidí cíl své práce. Proto i ty se cele upni ke Mně celou svou myslí!

Drž se jen Mne a budeš se podílet na Mé milosti a zdoláš všechny překážky. Jestliže však v sebeklamu a pýše o Mně nebudeš chtít slyšet, jistě zahyneš! Myslíš-li jen na sebe a říkáš „Nebudu bojovat“, marné je tvoje rozhodnutí. Neboť sama tvoje povaha tě přinutí k boji. Jsi v poutech svého osudu, Ardžuno, osudu, ukovaného tvou vlastní přirozeností a čemu by ses ve svém omylu chtěl vyhnout, to proti své vlastní vůli jistě vykonáš!

Bůh, Ardžuno, dlí v jádru všech věcí a v tanci věčného sebetvoření. Roztáčí všechny věci jako loutky v kolotoči Času.

Hledej proto, královský synu, s celým svým srdcem útočiště v Něm a skrze Jeho milost dojdeš Nejvyššího Míru a Věčného Klidu!

Takto jsem ti vyjevil moudrost, moudrost hlubší než všechny hlubiny. Uvažuj o ní cele a jednej podle svého uvážení!

Vyslechni však ještě jednou Má jasná slova, ze všech mých slov Slova nehlubší, která ti pro tvoje dobro vyjevím, neboť jsi milovaným druhem Mým.

Mysli na Mne, služ Mně, obětuj Mně, uctívej Mne! Tak přijdeš ke Mně! V pravdě ti to slibuji, neboť jsi Mi drahý.

Zanech všech ostatních povinností a přikázání, zcela se mi odevzdej a následuj Mne! Chci tě osvobodit od hříchu. Buď proto dobré mysli!

Avšak nesmíš toto učení prozradit tomu, kdo se necvičí v sebekázni, ani tomu, kdo Mi neslouží, ani tomu, kdo je malověrný!

Ale kdokoliv v nejvyšší oddanosti ke Mně zvěstuje toto učení Mému vyvolenému, ten nepochybně přijde ke Mně.

Mezi lidmi není nikoho, kdo by Mi mohl prokázat šlechetnější službu, nežli tento člověk. A na celém světě není nikoho, kdo by Mi byl dražší.

Pravím, že i ten, kdo bude přemýšlet o našem rozhovoru, bude povznesen k důstojenství člověka, jenž ke Mně došel po cestě Vědění.

Člověk prostý zlomyslnosti a obdařený vírou, jenž bude vděčně poslouchat tato slova, bude vysvobozen a pozvednut do společnosti těch, kteří dosáhli vysokého světa spravedlivých.

Vyslechl jsi, Ardžuno, Má slova s pozornou myslí? Zmizel už klam tvé nevědomosti, ó uchvatiteli štěstí?“

Ardžuna odpověděl:

„Můj klam zmizel, Krišno, a skrze Tvou milost jsem si opět uvědomil svou dokonalost. Jsem pevný, moje pochyby jsou navždy rozptýleny, chci být poslušen Tvého slova!“

Zde končí rozhovor mezi Ardžunou a vznešeným Krišnou a tu Sandžaja, obraceje se ke králi Dhritaráštrovi, pronesl tato závěrečná slova:

„Takto jsem uslyšel onu vznešenou a okouzlující rozmluvu mezi Krišnou a velkoduchým Ardžunou a její dosah je tak mocný, že mi z toho vstávají vlasy na hlavě.

Skrze milost, kterou mi udělil básník Vjása, vyslechl jsem z úst Kršnových toto nejvyšší, nejhlubší a nejčistší tajemství o božské všejednotě.

Ó králi, stále a stále si připomínám ta svatá a zářící slova, pronesená mezi Krišnou a Ardžunou a má radost nemá konce!

A když stále a stále myslím na onu úžasnou podobu Krišnovu, můj údiv je veliký, ó králi! A moje radost nemá konce!

Kdekoliv je Krišna, Pán božské všejednoty, kdekoliv je lučištník Ardžuna, tam je Krása, Síla, Sláva, Lidskost a Věčná Spravedlnost. Taková je moje víra!“