…

Každý z nás může být umělcem života.

…

Tady na světě jsme proto, abychom našli to nejvnitřnější umění – čistotu ducha, čistotu myšlení, která skutečně vede k univerzálnímu, nerozlišenému, čistému vědomí.

Jestliže budete prožívat božské TEĎ, čili budete živí u všeho, bděle, láskyplně živí, pak je jedno, jestli posloucháte hudbu nebo sami hrajete – vždy do toho vkládejte opravdu celé srdce. Ale! Hledejte nejen hudbu v tichu, i když je to pěkné, ale hledejte ještě hudbu ticha, za tou hudbou …

Tak už je to na světě, žádné místo není chráněno od lidské chtivosti, i kdyby bylo svaté.

To je tak, když si někdo myslí „já jsem takový a takový“, jak by se ta moudrost mohla do něj vejít, když už tam má svůj názor.

Názory a vásany – zvyklosti, to jsou zkoncentrované myšlenky z dřívějška, ty jde odstranit hůř. Ale přece se mu to daří, protože má dobrého učitele, dobré knihy a dobrý příklad jiných.

Jaký je cíl křesťana?  Spojit se s Kristem. Napřed se Kristu přiblížit a spojit se s ním. Pak následuje další stupeň, kdy se obětuje, sám sebe odevzdává Synu Božímu a zmírá s ním. Když toto prožije (tzv. mystickou smrt), je s ním vzkříšen. Je vzkříšen a s pomocí Syna Božího nebo v něm – protože on už jako člověk není, už se odevzdal, už je sounáležitostí Božího Syna – vchází do vědomí a je sounáležitostí univerzálního vědomí.

No, a co dělá buddhista? Netouží po žádné nirváně, a když už, tak hodně vzdáleně, jemně, citlivě. Rozpouští všechny negace.

Křesťan aby se zalíbil Bohu, musí rozpouštět své hříchy a buddhista rozpouští své negace. Křesťan má hodně lásky. V buddhismu se zdá, že se o lásku moc nestarají. Ale není tomu tak, protože buddhista nezašlápne ani mravenečka a nesní z žádného zvířete nic. Protože má příkaz neubližovat. Takže ono je to vlastně hodně podobné a v samotném středu je to totéž, protože pravda je jen jedna. Nemůže být jeden Pán Bůh pro křesťany, druhý pro buddhisty a třetí pro mohamedány.

Hnací silou jednoho způsobu prozírání je pociťování nenaplnění. Člověk stále touží, hledá naplnění, touží po své celistvosti. A jednou se opravdu stane, že se pozná v tom jednolitém, nerozlišeném, nezrozeném vědomí. Po čem by toužil, když už není nikoho, kdo by toužil. Když je tam všechno – to vám říkám názorně. Není po čem toužit, poněvadž ten, co toužil, zažívá nebo si uvědomuje naprostou plnost všeho.

Různých cvičení můžete dělat spoustu. Ale nejdůležitější na tom je bdělá láskyplná pozornost, obrácení mysli s pokorou a láskou do duchovního srdce, jako když sami sebe tomu božství pokládáte. Víte, že moudrý Šankara říká: „Já vždycky spočívám u nohou toho, jehož milostí vím, že jsem s ním jedno.“

Protože jedině láskou (láska a krása jsou velikým mostem do Jednoty) se poznává, že je sounáležitostí toho božského.

Člověk má vše milovat. Cítíte lásku i ke lvu?

Znám lidi, kteří vynášejí moly a klíšťata z domu, a pak to klíště vleze na druhého. To už si taková citlivá osoba neuvědomuje. Vždy je zapotřebí užívat nejenom cit, ale i rozum. Až teprve spojením citu a rozumu se světlo v člověku rodí a vzrůstá. Cítím tedy lásku k jeho podstatě i ke zvířeti samotnému, ale je nutné používat rozum a vyhnout se styku s ním.

I ve vašem životě můžete měnit svou karmu právě dobrým myšlením a dobrými skutky. Tak lze karmu měnit.

Když se člověk spojí s velkým mistrem tím, že o něm čte nebo nějak na něho myslí (a pokorně myslí), nebo jej dokonce v sobě poprosí o pomoc, tak se mu odpovědi vždy dostane. Funguje to jako spojité nádoby – z mistra se vědomí přelévá do žáka … Ovšem i žákova nevědomost by se ráda přelila! A u nehotového mistra se také přelije“ Mistr to potom cítí jako tíhu.  A je třeba unavený, jak na něj působí vlivy jednotlivých žáků. Plně realizovaný mistr to tak nemá. Necítí negaci z žáků, protože jeho světlo ji rozpouští.

Jak vzniká a proč existuje karma těla?
Tělo má už od nepaměti svou ustálenou karmu, která se projevuje stárnutím. A s tím přicházejí nemoci, bolesti, atd.

Ale co se týká věku (odpusťte, že mluvím o sobě), já se necítím vůbec na žádný věk“ Když se podívám do zrcadla, tak se třeba leknu … Ale jinak, vždyť to taky znáte, když se ponoříte, tak cítíte to věčně čisté mládí nebo ani mládí, ani stáří, takovou jsoucnost, takový živý život. Buďme živí všichni, buďme čistě živí. A léta neléta, ať jste dítě nebo už starší, vždyť na tom nezáleží.

Člověk má svobodnou vůli přiklonit se k dobru nebo ke zlu. Čili k dobré síle tvořivosti, protože on je vlastně součástí té tvořivé síly. Božství má dvě fáze – klidovou a tvořivou. Člověk je zrozen v té tvořivé, ale zároveň má v sobě i tu klidovou – božství v hlubině svého vědomí, které ho vlastně vytváří. A on jako člověk, jako ego, má svobodnou vůli se zařadit, používat dobro, nebo zlo – dobrou tvořivou sílu, nebo špatnou sílu. To je celá ta historie, že se máme prohloubit k té dobré a zvětšovat světlo, zvětšovat skupinu lidí, kteří pracuji pro dobro.

Někdo by si mohl myslet: „Já jsem ještě takový malý a nevědomý, pro mne to není.“ No to je omyl! Když se svých omylů zbaví (a tohle je stěžejní omyl), je to jako ta obloha. Poznání je tady odjakživa. Když odplují mraky, tak je to takové, jaké to odevždy je. Nic tomu nebrání.

Vnitřní klid můžeme najít všude – ve své práci, ve vztahu k druhému. Buďme uvnitřnění, laskaví. Potom budou lidé dlít ve vaší blízkosti rádi.

Tento život se neztratí. Budeme svůj život žít dále tak, jak je psáno v jednom zen-buddhistickém koánu: „Před poznáním jsem štípal dřevo a nosil vodu, po poznání štípám dřevo a nosím vodu.“ A je také psáno, že žebrák bud žebrákem a král zůstane králem.

Tělo je božské. Víte, sv. František z Assisi skákal do trní a zanedbával tělo, bojoval proti tělu, protože tehdy se to tak nosilo. Existovali flagelanti, o tom jste jistě slyšeli nebo četli, chodily jich celé zástupy a všichni se mrskali, aby tělo odumíralo. To byli takoví blázínkové nebo blázni, kteří o tělo nejen nepečovali, ale ještě je mučili. Před smrtí sv. František bratra tělo odprosil, aby mu odpustilo, že dělal, co neměl.

Tělo je naší možností, neříkám, že jsme jenom tělem, ale tělo je naší možností. Pak ještě máme city a rozum. Staří mystikové říkali: „Musí se zahodit rozum“, protože byli plní citu a rozum měli takový neohrabaný. Cit i rozum jsou velkými dary Božími, ty nemůžeme jen tak zahodit. Máme je k tomu, abychom je produchovnili a užívali.

Kdybychom používali jenom cit, tak se z nás stanou fanatici a těch je na světě dost. Kdybychom používali jenom rozum, a cit zavrhli, tak by z nás byli suchopárové, kteří jenom přemýšlejí, citu nemají, vymýšlejí atomové bomby a je jim jedno, koho to zabije.

Cit a rozum musíme naprosto sladit do rovnováhy, jako na velmi citlivých vahách, aby nic nebylo těžší nebo lehčí.

Na prvním stupni se přemýšlí o smyslu lidského života. Je psáno v Novém Zákoně: „Nemylte se, kde je srdce vaše, je i mysl vaše.“ Když jste měli někoho rádi nebo něco rádi, tak jste na něho nebo na to pořád mysleli.

A třeba se vám pak na nějaký čas podařilo vztah uskutečnit, ale zase skončil. Proč? Protože tady v tom proměnlivém světě není nic trvalého. I kdyby jste se měli kdovíjak rádi a žili spolu celý život, tak se jednou rozejít musíte.

To je tedy druhý stupeň – soustředění mysli tak, že je tvořivá, že je velice tvořivá. Někdo si něco velice přeje, a ono se to uskuteční.

Třetím stupněm není koncentrace, ale kontemplace. Jste s tím druhým předmětem nebo bytostí tak spojeni, že už ani nemyslíte. Vaše mysl se jenom ponoří a už jste spolu. Ne tělesně, ale v duchu.

Nemyslete si, že když se někdo prozře, že nemá myšlenky. Má myšlenky, ale takové čisté, úsporné. Nebude myslet na hlouposti, zbytečnosti, které by ho mrzely. Jeho myšlenky jsou čisté a vycházejí ze zdroje. Kdyby byly dále od zdroje, tak jsou zatíženy dvojností – já chci, já bych měl.

Ve snech se může odžívat karma, je možné si ji ve snu zlepšit.

Zapomeňte na minulost, netrapte se budoucností a ani přítomností ne. Zůstaňte jenom takoví čistě živí v sobě, takoví, jací opravdu jste. Nechtějte být něčím, nehrajte si na nic. Pořád si na něco hrajeme. Jednou si hrajeme na trpitele, jindy zase já nevím na koho. Už to nedělejte, zůstaňte čistí, neposkvrnění. Pouze zůstat neposkvrněnou, čistou myslí, nerozvětvenou na „já jsem“, „já budu“, „já medituji“.

Ona žádná cesta není, je to jenom změna v mysli, v našem vědomí.

Umiňte si, že to budete dělat lépe. Umiňte si to a pak se pro to rozhodněte.

Jak se poprat s duchovní lenosti?
Když máte sílu na pranici, asi budete vědět, jak se s tím poprat – přestat být líný. Začněte skromněji.

Nadechnout se a zadržet dech třeba jen dvě vteřiny, a kdo nemůžete, postačí jen jedna. Rozvedete sílu po těle a vydechnete. Nic špatného nevydechujte, nic špatného ve vás není. Některé předpisy říkají: „Nadechni Boží sílu a vydechni to špatné z těla.“ Ve vašem těle není nic špatného, to si jenom lidé myslí. Nadechneme život, třeba krásu, čistotu z vesmíru, radost, a to samé zase vydechneme.

Co je osvícení?
Když vše v sobě rozpustíte, všechno chtění, všechny negace, ne abyste je někam posílali, prostě je pominete, tak to, co zbude, bude nirvána nebo osvícení. Ale nemůžete na to ukázat, protože tam nebude, kdo by ukázal. Dokonce nemá ani říci, že je osvícený. Zase vědomí jenom žhne. Když chce něco vysvětlit, vyleze do dvojnosti a už to není ono, je to jen takové aproximativní vysvětlení, takové přiblížení druhým lidem, co mají dělat, ale ne, čeho dosáhnout. V pravdě nedosáhneme ničeho, odjakživa to tu je, jenom se to očistí.

Zanikne při tom karma?
Karma vydrží dlouho. Pokud máte záblesky, tak ještě vydrží. Karma jsou zkoncentrované myšlenky a ty se hned tak nerozpustí. Ale nemůže být člověk plně osvícen, aby tam karma ještě byla. I když má poznání, tak karmu má, ještě se kolečka karmy dotáčejí. Karma je podetnutá a samo se to otáčí. Ale když je plně v poznání, když je osvobozený, tak jaká karma? A když poznání má, tak je karma lehoučká.

Je-li Bůh jednota, jak může vzniknout byť jen iluze nevědomosti?
To je v té proměnlivé fázi. Ta je tu odjakživa. Odjakživa je tu Bůh Otec, neměnná fáze, a život, fáze proměnlivá. Je to iluze. Proměnlivá fáze je iluzí a božství je všude.

Bůh je všudypřítomný, takže kde není? Je ve všech bytostech, ve všech zvířatech, rostlinách, všude.

Když se namíří naprosto do středu bytí, tak tam žádný výkyv není, je tam velikost všech. Méněcennost či povýšenost apod. vznikají jen v povrchové fázi vědomí a ta je zdrojem utrpení. Proto lidstvo, zvířata a všechny bytosti tolik trpí.

Jak se dostat do ticha za myslí?
Když budete opravdový, klíčem je opravdovost, tak tu správnou cestu pro sebe sám najdete.

Cílem křesťanství je tedy dojít do převeliké čistoty mysli, do království nebeského, a to pomocí tady té hvězdy – pomocí sice dílčího, ale vysokého cíle, Syna Božího. Jenomže skutečným cílem není jenom spojení se Synem Božím, nýbrž zemřít s ním a dočkat se vzkříšení. Tím se přichází k Otci do království nebeského.

Buddhista, ten Boha jako cíl nemá, přesto také odstraňuje svoje omyly: co mu přebývá, na čem závisí, co ho zatemňuje. Nakonec se to všechno v něm rozpustí, všechno je proces v mysli, není nějaké oddělené nebíčko nebo soukromá nirvána, kam by jednou vlezl, nic takového neexistuje. Je to tady stále. Pořád je tady království nebeské a pořád je tady nirvána. Jenomže omyly v člověku to zatemňují, a proto se pak cítí oddělený, odcizený, vyhnaný z ráje.  Podstatné je, že když se rozváže smyčka (odstraní se omyl ega), tak se zařazujeme tam, kam jsme odevždy patřili, do božské prazákladní jsoucnosti, a to nikoli jako její pouhá část, ale jako její právoplatná sounáležitost.

Kdo však zažije naprosté oproštění se od všemožných zatemňujících momentů, je v poznání. Ničeho nedosáhl, odjakživa to tu bylo. Ani se nic neztratilo, tak jako s tou smyčkou. Rozvázal se provaz a vůbec se nic neztratilo, nic neubylo a nic nepřibylo.

To znamená, že člověk, který takto prohlédl, žije na této úrovni naprosto zařazen v podmínkách této úrovně, v zákonitosti této úrovně. Proto na otázku, jak by to bylo, kdyby dal někdo osvícenému na hlavu klec s krysou a ta krysa by mu vyžrala oči, odpovídám že by samozřejmě křičel. Možná ne tolik, zřejmě by se ovládal, jeho koncentrace by tu bolest zmírnila, ale já bych ho chtěla vidět, a říkám vám, že by určitě křičel, protože je zařazen v této úrovni a tato úroveň má svou zákonitost. Toto tělo nemůže být hned tak proměněno v takové světlo, že by nic necítil.

Existuje ale ještě jiná hluboká paměť v duši člověka, která mu připomíná jeho prvotní rodnou zemi, jeho pravý domov, společný pro všechny lidi, ať jsou z kteréhokoli kouta naší planety. Tato paměť je vyjádřena více či méně zřetelnou touhou po pravém štěstí. Lidé již zapomněli, kde a jak je hledat, a tak je každý zprvu hledá někde jinde. Touha po něm, silná nebo slabší, podle přiblížení nebo oddálení se od podstaty univerzálního bytí, je společná všem.