…
Jediným jazykem Nejvyššího je Ticho.
Proto se říká, že Ticho je Nejvyšší.
…

Tato kniha je výsledkem nového pokusu o sebrání  a vytištění velkých a věčných duchovních pravd, které máme od svatých a mudrců z Indie i odjinud. Hluboké duchovní pravdy, které jsou dostupné jen pokročilým hledačům, jsou nyní sneseny na zem a oděny do jednoduché povídkové formy, která je dělá lehce srozumitelnými a připravenými k duchovnímu vstřebání.

Mnozí duchovní mistři, kteří si uvědomili potřebu zjednodušit hluboké duchovní pravdy, často vyučovali a předávali své zkušenosti formou příběhů a podobenství. Z duchovních velikánů, kteří používali tento způsob vyjádření, můžeme citovat například Ramana Maharšiho, Swamího Ramdase, Ježíše, Buddu či Rámakrišnu Paramahansu, ale i další, jako byl Rumi, Kabír, Nanak, Krišna, Sai Baba, Džanaka, Upasáni M. a další …

…

MUŠLE A PERLY

Jeden muž šel po pláži až k mořskému břehu, protože se chtěl potápět a přinést si ze dna oceánu nějaké perly. Jenomže jak tak šel po pláži, uviděl překrásné mnohobarevné mušle, které se tu a tam různě povalovaly. Jejich krása ho tak přitahovala, že se zastavil a nabral si nějaké do tašky. Šel dál a viděl mušle ještě půvabnější než ty, které už měl. Zastavil se tedy znovu a ještě nějaké si do tašky přibral. Tak to pokračovalo, až měl tašku i kapsy úplně plné mušlí. Potom se vrátil domů. Když ukázal tu hromadu mušlí své ženě, nazlobeně zvolala: „Pche! Asi ses zbláznil. Šel jsi k moři pro perly a namísto nich jsi domů přinesl hromadu těchhle bezcenných mušlí.“

Muž v naší povídce byl okouzlen krásou mušlí. Někteří duchovní hledající jsou také takoví – velmi je přitahují takzvané okultní nebo psychické či nadpřirozené síly jako jsou jasnozřivost, telepatie, předpovídání budoucnosti a podobně. Mají mylný dojem, že takové síly jsou známkou duchovnosti, ale pravda je taková, že takovéto síly nemají vůbec žádnou duchovní hodnotu a stejně jako ty mušle slouží pouze k tomu, aby hledajícího, který se vydal za perlami božského klidu a štěstí, svedly mimo cestu. Krišna jednou varoval před okultními silami takto: „Jestliže si přeješ dojít ke Mně, věz, že to nebude možné tak dlouho, dokud budeš vlastnit byť i jedinou z osmi psychických sil.“ Z toho je vidět, že se vlastnictví takových sil neslučuje s žádným duchovním ziskem, naopak, odvádí to hledajícího od božského cíle.

…

MNOHO JMEN

Jednou žil král, který měl obrovskou říši. Skládala se z desítek království a provincií rozprostírajících se tisíce mil na všechny strany. Tomu králi se narodil syn. Byl to dědic, na kterého čekali devět let, tak dlouho bylo manželství bezdětné. Pří příležitosti této slavné události pozval král zástupce ze všech koutů světa na velikou oslavu, při které měl být jeho syn pojmenován. Královi poddaní přišli z nejrůznějších částí říše a mluvili rozdílnými jazyky. Každá skupina, která přišla z určitého kraje, uspořádala poradu, aby vybrala jméno pro královského dědice.

Po několika dnech měla každá ze skupin vybrané jméno a její zástupce ho šel ve stanovený den oznámit na královský dvůr. Protože král neuměl mluvit všemi jejich různými jazyky, pozval si tlumočníka, aby mu předložená jména rozluštil. Tlumočník začal svou práci. Velitel každé skupiny se ho snažil přesvědčit, že jím navrhované jméno je pro prince to nejlepší a jedině správné. Při tomto prosazování se mluvčí začali rozčilovat a vzájemně se na sebe vrhli. Musela zasáhnout palácová stráž, aby rvačka nepřerostla v bouři. Krále ta hloupá potyčka velice pobavila. S úsměvem se obrátil na svého ministra a řekl mu: „Je to opravdu směšné, že tito pošetilí lidé tak zbytečně bojují kvůli pouhým jménům. Když svého prince milují opravdovou láskou, co na tom záleží, jestli mu dají jméno takové nebo makové? Vždyť on tu leží na mém klíně přímo před nimi, ale oni jsou tak zaměstnáni dohadováním se o jeho jméně, že nikdo ani nepřišel blíž, aby se na něj podíval!“

Tak jako byl princ v předchozí povídce pořád jeden a ten samý, pouze mu dávali různá jména, zrovna tak je tu jedna, jediná Skutečnost, které se dávají mnohá jména jako například Bhagavan (Bůh), Pravda, Božství, Duch, Átman (Já), Všemohoucí, Absolutno, Božská přirozenost, Nejvyšší, Transcendentno, Nejvyšší Božství, Sat-čit-anánda (Bytí-Vědomí-Blaženost) a tak dále. To jenom neznalost tohoto základního faktu podněcuje netoleranci a fanatismus mezi členy různých náboženství, komunit, sekt po celém světě. Kdyby tak lidé porozuměli této prosté pravdě, tyto uměle vytvořené bariéry, které oddělují jedny lidi od druhých by se rozpadly v nicotu a mezi lidmi by nastalo skutečné bratrství.

Rámakrišna to vysvětloval svým charakteristicky jednoduchým způsobem: „Pravda je jedna; je jenom nazývána různými jmény. Jediná Sat-čit-ánanda je některými oslovována jako Bůh, některými jako Alláh, některými jako Jehova, některými jako Hari a některými jako Brahman.“ Ve skutečnosti je nejvyšší realita bezejmenná a všechna tato jména jsou pouhé nálepky vytvořené člověkem a používané pro jeden a týž prvek velmi podobně, jako když novorozeně přichází na tento svět – také není orazítkované žádným jménem. Jsou to jen rodiče, kdo mu dají jméno a tímto jménem je pak toto dítě nazýváno.

…

BEZBARVÝ VIDĚNÝ V NEJRŮZNĚJŠÍCH BARVÁCH

Jistý muž jednou viděl na stromě maličké stvoření. Vrátil se a řekl svému sousedovi, že viděl na jednom stromě krásné červené stvoření. Jeho soused o tom pochyboval a řekl: „Proč to nazýváš červeným? Já jsem to stvoření také viděl a má zelenou barvu, ne červenou.“ Jiný muž, který byl u jejich sporu, si trval na tom, že bylo žluté. Brzy přijeli další a dušovali se, že bylo modré, fialové, oranžové a tak dále. Byla z toho veliká hádka o barvu toho stvoření. Aby se nějak dohodli, odebrali se všichni ke stromu, kde to stvoření žilo. Pod stromem našli sedícího muže. Řekli mu tedy, proč se přou, a zeptali se ho, jaký má názor na barvu toho stvoření. Muž odpověděl: „Ano, já znám toto stvoření velmi dobře. Má všechny barvy, o kterých jste se zmínili. Někdy se objeví jako červené, někdy jako zelené, někdy modré, jindy zase fialové, oranžové, hnědé a tak dále. A někdy není vidět vůbec žádná barva. Tohle zvíře je známé jako chameleón.“

Stejným způsobem ti, kteří se přou o podstatu Skutečnosti a říkají, že jejich popis Pravdy je ten jediný správný, zažili pouze jediný aspekt reality, která má mnoho tváří. Neznají všechny další dimenze té samé reality. Je to jedno a to samé Bytí, zažívané mnoha mystiky jako nadané jménem a formou stejně tak jako bezejmenné a beztvaré, s přívlastky a zrovna tak i bez nich, osobně i neosobně, imanentně a přitom transcendentně, relativně a absolutně zároveň. Tak jako muž sedící pod stromem v předchozí povídce viděl chameleona barevného i bezbarvého, tak jedině osvícení ví, že Nejvyšší je zažíváno lidmi v celé škále aspektů, a zároveň to není na tyto aspekty omezeno. Je to ve skutečném smyslu slova transcendentní, to znamená, nad veškerým lidským vnímáním a mimo něj, neomezitelné klasifikacemi, kategoriemi, jakýmikoli aspekty či přívlastky.

…

MÁJA, ZÁLIBA V NESKUTEČNÉM

Jistý muž měl zvláštní schopnost chrochtat jako prase. Jeho vynikající chrochtání bylo velkým lákadlem pro lidi. Vždy, když měl mít představení, seběhla se spousta lidí, aby si ho poslechla. V jedné vesnici, přímo naproti stanu, kde měl prasečí imitátor své představení pro mnoho lidí, si postavil svůj stan nějaký světec a začal prohlašovat, že jestli přijdou lidé k němu, uslyší lepší prasečí chrochtání a ještě k tomu zdarma. Jakmile  to lidé uslyšeli, pospíchali do stanu světce. Světec si potichoučku přivedl živé prase. Začal mu lehce kroutit ušima a přinutil tak prase chrochtat a kvičet. Když tohle lidi viděli, byli velmi roztrpčeni a zklamáni, nadávali a hned zase běželi naproti do stanu prasečího imitátora. Potom už se nikdo nenamáhal vstoupit do stanu světce, zatímco protější stan byl stále nacpán k prasknutí.

Lidé dnes nejsou o nic lepší než vesničané z předešlé povídky. Jsou přesyceni monotónní rutinou svých duchovně prázdných životů, vyhledávají nové a nové zábavy a vzrušení, aby se zbavili své nudy. Je však správné ukázat, že to není jejich vina. Je to vinou máji, kosmického iluzorního vlivu, kvůli kterému se skutečné jeví jako neskutečné, neskutečné se jeví jako skutečné a tak lidé vyhledávají zázraky.

Vjasa, velký světec, autor Mahábháraty, řekl: „Lidé málokdy dbají na realitu, ale vždy se starají o imitaci. Proto tento svět také existuje jako pouhá imitace, odraz v překrucujícím zrcadle máji, projevujícího se velkého Átmana. K zažití své podstaty není potřeba žádná vnější pomoc, ale jen málokdo o to stojí, a i když to dychtivě hlásáte, nepřijde k vám nikdo kromě těch, kteří milují pravdu pro ni samotnou.“

…

ŠTĚSTÍ A ROZKOŠ

Kdysi dávno žil muž, který měl dvě ženy. První žena se jmenovala Anandi a druhá Mazaa. Každá byla přesným opakem té druhé. Anandi byla vzorem oddané, milující manželky, vždy stála při svém muži, ve všem mu pomáhala a dělala všechno možné, aby byl šťastný. Ale stalo se, že její přílišná starostlivost a věrnost manžela zkazily. Namísto toho, aby ocenil její skvělé přednosti, bral vše jako samozřejmost a vůbec se nesnažil oplatit ji lásku a oddanost. Naopak, byl velmi poblázněn Mazaou, která se chovala více jako vládkyně, než jako manželka. Tato žena vyžadovala neustálou přízeň a chtěla, aby jí manžel vyplnil každičké přání. Její touhy nebraly konce. Ač se manžel snažil sebevíc, přece byla vždy s něčím nespokojená a prahla po něčem jiném. Nakonec byl jejím chováním tak znechucen, že si jí přestal všímat, a poznal, jak hloupě se zachoval, když zanedbával Anandi, svou první ženu. Požádal Anandi, aby mu odpustila a od té doby s ní začal žít nový život.

Význam tohoto příběhu je očividný. Dvě ženy, Anandi a Mazaa, jsou jako štěstí a rozkoš, jsou to protiklady. Štěstí je obsaženo v lidské přirozenosti, ale člověk ho nehledá v sobě samém, raději se pachtí za nejrůznějšími rozkošemi, které mu nabízí svět, poháněni falešným dojmem, že tak získají trvalé štěstí. Avšak všeobecná zkušenost říká, že žádné množství rozkoše a požitkářství nemůže vést ke štěstí. Když tento fakt člověku jednou dojde, člověk se přestane honit za rozkoší a objeví zdroj štěstí v sobě samém, což je to jediné, co ho může učinit neustále šťastným.

K tomuto tématu Ramana Maharši správně říkal: „Jediné štěstí, které tu je, je v sobě samém. Taková je pravda. Není tu žádné štěstí v žádném předmětu na světě. To jen díky naší nevědomosti si představujeme, že si bereme štěstí odněkud.“ Je to podobné, jako když pes kouše ostrou kost. Jak ji tak kouše, špičatý konec kosti mu poraní dáseň a krev mu stéká do tlamy. Pes cítí krev a tak kouše kost s ještě větší chutí. Vůbec si není vědom toho, že krev, kterou vychutnává, je jeho vlastní, že nemá s tou kostí nic společného. To svými slovy potvrzuje i Šrí Čandrasekhara Bharati Swámigal, který řekl: „Naše vlastní přirozenost je štěstí samo – je vždy s námi, ale my si to neuvědomujeme. Naopak, začínáme ho hledat někde jinde v objektivním světě vně nás, právě tak, jako člověk, který neví o pokladu ve vlastním domě, chodí žebrotou. Svět nás přitahuje pouze kvůli této naší nevědomosti.“

…

ZAPOMENUTÉ POSLÁNÍ

Jeden guru měl mezi několika žáky i mladého chlapce. Po zasvěcení se mladý žák podle pokynů svého mistra odebral na místo vzdálené od lidských obydlí. Usadil se v malé chatrči pod stromem, aby zde pokračoval ve svých duchovních cvičeních. Každé ráno, když se vykoupal, pověsil mokrý ručník a bederní roušku na strom a odebral se do nedaleké vesnice poprosit o něco k jídlu. Jednoho dne po návratu zjistil, že mu krysy jeho roušku rozkousaly. Příštího dne byl tedy nucen poprosit vesničany o oblečení. Za pár dní však našel své oblečení opět roztrhané na cáry. Šel tedy znovu do vesnice, aby si vyprosil další oblečení. Když řekl vesničanům o tom, co mu krysy provedly, jeden z nich mu poradil, aby si opatřil kočku, že mu potom krysy dají pokoj. Takové řešení se sádhuovi zalíbilo, a tak si kočku z vesnice domů donesl. Jenomže kočku bylo potřeba něčím krmit. Sádhu tedy musel denně navíc žebrat o mléko. Proto mu jeden vesničan řekl: „Kdo ti bude každý den dávat mléko? Raději by sis měl chovat krávu, její mléko nakrmí tebe i tvou kočku.“ Nějaký laskavý vesničan daroval sádhuovi krávu a ten si ji odvedl domů. Následujícího dne musel sádhu prosit vesničany o novou věc – slámu na krmení krávy. Po několika dnech mu kdosi řekl, že má přece blízko své chatrče spoustu neobdělané půdy, kterou si může lehce obdělat a získat tak slámu pro svou krávu. Sádhu si dal poradit a pustil se do obdělávání půdy. Když sklidil úrodu, musel vystavět stodoly, aby měl úrodu kam schovat. Protože na všechnu tu práci nestačil, musel si najmout nějaké pomocníky. Ale ti byli nespolehliví a začali mu ze stodol ukrádat. Sádhu se s tím svěřil jednomu vesničanovi a ten mu poradil, aby si opatřil ženu a děti, ti že mu mnoho pomohou a také se na ně bude moci spolehnout. Tak se za nějaký čas ze sádhua stal velký vlastník půdy s rozsáhlými pozemky a mnoha staveními a také otec sedmi dětí.

Za mnoho let se bývalý sádhův guru rozhodl, že by rád viděl svého žáka, a tak se za ním vypravil. Když přišel k onomu stromu, byl zmaten, protože našel velkou farmu s mnoha staveními. Zeptal se sloužícího, který seděl venku, zda neví něco o sádhuovi, který kdysi pod tím stromem žil. Sloužící zavrtěl hlavou, že neví. Guru tedy vstoupil do velikého stavení a ocitl se tváří v tvář svému žáku. Překvapený guru řekl: „Můj synu, co to má všechno znamenat?“ Žák, plný studu, padl na kolena a řekl: „Můj pane, to všechno je kvůli bederní roušce!“ a vyprávěl mu celý svůj příběh, jak pomalu jedna věc vedla ke druhé, až to nakonec vyústilo v nynější stav.

Tato povídka názorně zobrazuje, jak nevinná, nevědomá duše postupně a nepozorovaně upadá do nástrah světa, zapomíná na důvod, kvůli kterému se do tohoto světa vtělila, na duchovní osvícení. V této souvislosti Rámakrišna často varoval: „Jako ten, který stojí na okraji hluboké studně je vždy opatrný, aby do ní nespadl, zrovna tak by se člověk žijící ve světě měl mít na pozoru před jeho lákadly.“

Swámí Ramdas poukazuje na pravý účel života, když řekl: „Ráma, Krišna, Bddha, velcí rišiové, mahátmové a svatí ukazují na jediný a nejzazší vrchol jako nejvyšší cíl v životě – je jím osvobození a sjednocení s Bohem. Lidský život je jako jediný zaměřen na dosažení tohoto požehnaného stavu.“

…

CESTA K MÍRU

Jedna vrána, která měla v zobáku kus masa, byla ostře pronásledována hejnem ostatních vran, které jí chtěly maso ukrást. Vrána různě kličkovala, schovávala se v korunách stromů, vyletěla vysoko do vzduchu, ale její pronásledovatelé se nevzdávali a ani tam ji nedali pokoj. Nakonec se vrána vyčerpaná vším tím poletováním rozhodla, že bude lepší, když ten kousek masa upustí a trochu si odpočine. Jakmile maso pustila, chytila ho jiná vrána a celé hejno se teď pustilo za ní. První vrána teď nebyla nikým rušena, a tak si v klidu poodletěla do stínu stromu, usadila se na větvi a poklidně si vychutnávala svůj odpočinek a ticho.

Tento jednoduchý příběh ukazuje, že naše touhy nám brání žít v poklidu, a že zánik tužeb vede k míru. Jak řekl Swámi Ramdas: „Dokud člověk tvrdošíjně lpí na pomíjivých světských věcech, nemůže poznat pravý mír a štěstí. Mír skutečně přijde, až se vzdáme touhy po dočasných věcech světa.“ Pro názorný příklad si představte touhy jako mraky, které zakrývají sluneční paprsky; když jsou touhy odstraněny, člověk jednoduše zažívá onen mír, který je jeho podstatou, ale který byl na nějaký čas zastíněný mraky tužeb.

Samí Ramdas to také objasňuje tak, že z hlediska skutečné pravdy je mír nedílnou součástí původní lidské přirozenosti, a ne cosi vnějšího, co musí být získáno. Prohlašuje: „Tento věčný mír je vaše pravá Podstata, není to stav nebo pravda, která má být dosažena, ale má být zrealizována, protože vy jste jí vždy byli.“

…

ODEVZDÁNÍ

Nevzdělaný vesničan nastoupil do vlaku na svou první cestu vlakem. Jeho jediné zavazadlo byl malý ranec, který si místo toho, aby jej odložil na zem, položil na hlavu, protože byl zvyklý ho tak nosit. Když tu směšnou věc uviděl spolucestující, který seděl naproti, řekl mu, že není potřeba, aby držel svůj ranec na hlavě. Jestli dá ranec dolů, zjistí, že vlak ho doveze i s jeho zavazadlem do cíle a on bude moci pohodlně sedět. Tím, že si dal ranec na hlavu, nezmenšil náklad vlaku, pouze se zbytečně namáhá. Legrační vesničan si hned dal poradit a byl šťastný, že je osvobozen od svého břemene.

Ramana Maharši toto přirovnání jasně vysvětluje svými slovy: „Bůh ponese jakýkoli náklad, který na Něj naložíme. Všechny věci jsou neseny všemocnou silou Nejvyššího Boha. Proč se Mu raději také nepodřídíme místo toho, abychom stále plánovali, co všechno bychom měli ještě udělat. Když už víme, že vlak poveze všechen náklad, proč bychom v něm měli cestovat s ranečky na hlavě, když je můžeme ve vlaku položit a být šťastni. Nechte všechno pouze na Něm. On ví, co je nejlepší a kdy a jak to udělat. To břemeno je Jeho a vy už nemáte více starostí. Všechny vaše starosti jsou Jeho.“

…

NEROZLUČNÁ DVOJČATA

Jistý ženatý muž byl bezdětný a měl velice rád děti ze sousedství. Často si je zval k sobě domů, hrál si s nimi a dával jim sladkosti, hračky a knížky s různými příběhy. Jednoho rána potkal na cestě syna svého souseda a tu ho něco pobídlo a on pozval chlapce na ten den k obědu. Chlapec měl však dvojče, bratra, se kterým měli k sobě velmi silný vztah. Byli téměř neoddělitelní. Když se muž vrátil domů, řekl své ženě, aby uvařila jedno jídlo navíc, že pozval k obědu sousedovic chlapce. Žena, která měla víc rozumu než její manžel, začala připravovat o dvě jídla víc. Když se jí muž zeptal, proč připravuje dvě další jídla místo jednoho, řekla mu: „Sousedovic chlapec nepřijde sám, jistě si k nám přivede i svého bratra – dvojče.“

To nám má ukázat, že stejně jako sousedovic dvojčata, tak i dualita radosti a bolesti vždy chodí pospolu; člověk nemůže mít  jedno bez druhého. Světské radosti jsou svou přirozeností krátkodobé a je zcela běžné, že se radost a bolest neustále doplňují jako světlo a stín. Všechny radosti jsou prchavé a pomíjivé jako blesk na nebi. Moudrý člověk, který si je vědom jejich prchavosti, se nesnaží je vyhledávat. Má zájem pouze o trvalé štěstí a s tímto cílem na paměti se snaží mít zkušenost Boha nebo Podstaty, zdroj nevyčerpatelného štěstí. Jak varuje Swámi Ramdas: „Musíme se proto povznést nad dvojice protikladů, jít hluboko do srdce a objevit věčný zdroj radosti ve svém nitru.“

…

PLNÁ MOC

Jeden ženatý muž měl hodně povinností. Musel řídit svůj podnik, věnovat se své ženě a šesti dětem, starat se o své staré rodiče a příbuzné, a také si musel najít čas pro psaní, protože byl také spisovatelem. Všechny povinnosti mu zabíraly tolik času a odčerpávaly tolik energie, že byl stále zaměstnán a zřídkakdy měl minutku na odpočinek. Po mnoha letech takovéto dřiny mu přítel, který viděl, v jak zuboženém je stavu navrhl, aby předal své povinnosti nejstaršímu synu, který mezitím už dospěl, a aby šel do důchodu. Utahaný muž ten návrh velice uvítal a hned druhý den si zavolal nejstaršího syna, dal mu plnou moc a řekl mu, ať se stará o všechnu tu práci místo něj. Od toho dne ho opustila únava i všechno trápení. Zbytek života strávil v tichém poklidu a vychutnával si svou největší zálibu – psaní.

Zde předání plné moci symbolizuje úplné odevzdání se do Boží vůle. Vzdání se své osobní vůle automaticky vede k zániku všech stresů a starostí. Jak radí Rámakrišna: „Všechno Mu odevzdejte, i sebe, a žádné jiné starosti už tu mít nebudete. Potom budete vědět, že všechno se děje Jeho vůlí.“ Když člověk odevzdá Božství svou plnou moc a řekne: „Buď vůle Tvá“, Božská síla se stará o všechny jeho záležitosti nejlepším možným způsobem a člověk je opravdu v klidu, protože ví, že všemocné, přemoudré a milostiplné Bytí se stará o něj i o jeho zájmy s bezchybnou přesností.

…

ŠŤASTNÝ ČLOVĚK

Jeden bohatý král měl všechno, na co by si jen člověk mohl vzpomenout: nesmírné bohatství, manželky a děti, čest a slávu, vzdělání, moc a vůbec kdeco. Ale stále se necítil být šťastný. Jednoho dne se s tím svěřil  jogínovi, který přišel na královský dvůr. Jogín pokýval hlavou a řekl: „Jestliže chceš být šťastný, musíš udělat pouze jedinou věc – obléknout si košili šťastného člověka.“ Když to král uslyšel, měl velkou radost, ale později zjistil, že co se na první pohled zdálo být jednoduché, byl ve skutečnosti úkol velmi nesnadný. Zeptal se tolika lidí, zda neviděli skutečně šťastného člověka, ale nikdo mu v jeho hledání nemohl pomoci. Nakonec, když už král hledání takového člověka skoro vzdal, svěřil mu jeho holič, který měl vztah k duchovnu, že slyšel, že v blízkém lese žije poustevník, o kterém se říká, že je to nešťastnější člověk v celém království.

Hned druhý den vyklouzl dychtivý král v převleku se svým holičem z paláce. Ušli několik mil lesem a nakonec přišli k malé chatrči pod stromem. Král plný vzrušení popoběhl dopředu a zaklepal na dveře. Ale nikdo se neozýval. Po několika zaklepáních vběhl netrpělivý král dovnitř. Když si královy oči po chvíli zvykly na přítmí, které v chatce panovalo, mohl si pořádně prohlédnout jejího obyvatele. Měl jenom pruh látky kolem pasu, seděl se zkříženýma nohama, ponořen v samádhi. Na krále však nejvíce zapůsobil vnitřní klid a blaženost, která přímo vyzařovala z celé jeho bytosti. Neztrácel čas, poklonil se až k zemi a dotkl se nohou Mudrce. V tu chvíli mudrc otevřel oči a pohlédl na krále. Tento jediný pohled zalil krále vlnou blaženosti, která se rozlévala celým jeho tělem. Král opět padl tváří k zemi. Král byl tak vzrušen, že nebyl schopen slova, až se zdálo, že se namístě pomátl. Když holič viděl, k čemu došlo, začal vyprávět celý příběh a nakonec požádal mudrce, aby věnoval králi svou košili. Když mudrc uslyšel toto zvláštní přání, začal se smát a řekl: „Můj příteli, moc rád bych ti tu košili dal, ale jak vidět, tento kus hadru kolem pasu je vše, co nosím.“ Tato slova otevřela králi oči a hned na tom místě si uvědomil, že měl všechno, co mu svět nabízel, a přesto nebyl šťastný, a tento muž s pouhým kusem hadru si sedí na vrcholu blaha. Pln odhodlání řekl mudrci, že se chce vzdát kralování a následovat ho. Mudrc mu však odpověděl, že takový krok není nutný a vysvětlil mu to: „Sanjása spočívá ve zřeknutí se. Není však potřeba zříci se materiálních věcí, ale musíme se vzdát své připoutanosti k nim. Dokud pro všechny věci tohoto světa neodumřete, nebudete skutečně šťastní. Proto se odpoutejte od každého a ode všeho.“ Když to král uslyšel, jeho touha zříci se světa ho opustila. Odešel od mudrce a dál vládl své zemi, ale v duchu naprosté nepřipoutanosti. Byl milostí mudrce úplně proměněn a brzy nalezl štěstí, po kterém tolik toužil.

Tuto povídku zcela vystihují slova Ramana Maharšiho: „Kdyby lidské štěstí záviselo na vnějších příčinách, tak jak si to člověk mnohdy představuje, mohli bychom si z toho odvodit, že jeho štěstí se stále větším majetkem poroste a naopak. Proto, když člověk nic nemá, mělo by být jeho štěstí nulové. Jaká je však skutečná lidská zkušenost? Potvrzuje tento předpoklad? V hlubokém spánku je člověk zbaven všeho vlastnictví, včetně svého těla. Namísto toho, aby byl nešťastný, je úplně šťastný. Každý si přeje pořádně spát. Z toho plyne, že štěstí je uvnitř nás a není způsobené vnějšími příčinami.“

…

TOUHA PO MATCE

Jedna žena, která měla malé dítě, měla velké problémy s prací v domácnosti, protože dítě k ní velmi přilnulo a chtělo být stále s ní. Matka, aby odlákala pozornost dítěte a zabavila ho něčím jiným, koupila nějaké hračky a jednou po ránu, když začala s prací, je dala dítěti. Několik dní bylo dítě tak zabrané do hraní, že na matku úplně zapomnělo a vesele si hrálo. Avšak asi po týdnu hračky pro dítě ztratily nádech něčeho nového, dítě už mělo dost hraní si se starými hračkami a začalo matku znovu zlobit. Matka šla tedy podruhé na trh a koupila nějaké neokoukané hračky malované jasnými barvami. Dítě bylo znovu plně upoutáno novými hračkami, ale tentokrát mu to vydrželo pouze pár dní. Matka tedy pospíchala na trh do třetice, aby sehnala nějaké ještě novější hračky. Jenomže dítě už prohlédlo matčiny záměry a když dostalo zcela nové hračky, ani se na ně nepodívalo, odhodilo je do kouta a začalo natahovat: „ma-ma“. Matka trpělivě posbírala odhozené hračky a znovu je dala dítěti. Ale dítě nemělo na hraní už vůbec náladu a začalo brečet: „ma-mí“ dokonce ještě silněji než předtím, vrhlo se na zem a začalo bít pěstičkami do podlahy a kopat. Když matka viděla, že už dítě nezabaví, vzala je do náruče, něco hezkého mu povídala, až ho ukonejšila a něžně si ho přivinula k srdci. A od té doby si najala pomocnici, která se jí starala o domácí práce.

Člověk, když přijde na tento svět, je jako malé dítě z tohoto příběhu. Také je zaujat hraním si s hračkami jako jsou slova a pověst, bohatství a čest, síla a postavení, žena a děti. Avšak dříve či později se všechna jeho světská přání naplní a jeho světské vytržení se chýlí ke konci. V tomto stadiu pro něj veškeré pozemské statky ztrácejí svůj půvab a běžné lidské vztahy už ho více nepoutají. Hračky, které mu tento svět nabízí, už ho nezaujmou a on nedočkavě touží po Božské Matce. Jeho neuhasínající touha přitahuje Matku stále blíže a blíže k němu, až nastane den, kdy už se Ona od něj nemůže dál odtahovat. Když mluvil Rámakrišna o „radosti ze světských věcí“, zmiňoval se o tom, že člověk může nastoupit duchovně cestu teprve tehdy, když se radoval z tisíce a jednoho rozmanitého potěšení, které tento svět nabízí.

…

OTEC A DVA SYNOVÉ

Otec šel se svými dvěma malými syny přes pole. Menší dítě se neslo v otcově náruči, zatímco to druhé ťapalo po svých a drželo se otce za ruku. Obě děti najednou uviděly létajícího draka a větší chlapec nechal tátovu ruku rukou, vesele zatleskal a volal: „Tati, podívej, to je skvělý drak!“ Jenomže hned potom zakopl a upadl na zem, protože už se nedržel táty za ruku. Menší chlapec také radostně tleskal ručičkami, ale na zem nespadl, protože spočíval bezpečně v tátově náruči.

Oba chlapci z předchozí povídky mají představovat dva typy duchovně usilujících lidí – ty, kteří spoléhají sami na sebe, a ty, kteří se v každém ohledu plně spoléhají na Všemohoucího. Ti, kteří se spoléhají sami na sebe, často klopýtnou a spadnou, ale ti, kteří se svěřili do rukou Božského Otce jsou jím bezpečně neseni a nemají strach z pádu. O těch druhých řekl vynikající sufista Al Ghazzali: „Hledající, který se plně odevzdá Bohu ve všem, co dělá nebo nechá nedodělané, je v rukou božích jako mrtvé tělo v rukou člověka, který je myje a obléká na pohřební obřad.“

…

MODLITBA FORMÁLNÍ A MODLITBA SRDCE

Mojžíš, starý židovský prorok, cestoval přes palestinskou poušť, když najednou narazil na chlapce, pasáčka, který se vroucně a hlasitě modlil. Zdálo se, že pasáček byl negramotný a nevzdělaný. Jeho modlitba zněla asi takto: „Ó Bože, kde jsi? Tolik po Tobě toužím. Prosím pocti mě Svou návštěvou, abych Ti mohl sloužit, zašívat Ti roucho, česat Ti vlasy a prát Ti oblečení; abych Ti mohl nosit mléko na pití, líbat Tvé milé ruce a třít Tvé unavené nohy.“ Na konci této jednoduché modlitby otevřel pasáček oči a překvapeně hleděl na velkého proroka stojícího před ním. Mojžíš neztrácel čas a prostému pasáčkovi vynadal: „Ty hloupý! Co to je za nesmysly? Copak takhle se modlí k nejvyššímu z králů? Cožpak On, kterému patří celý svět, potřebuje tvou službu a kozí mléko? Měj se na pozoru, aby ses už příště nemodlil takovým hloupým způsobem.“

Když Mojžíš odcházel od pasáčka, měl zjevení: „Mojžíši! Byl si seslán, abys Mé oddané sjednotil nebo abys je ode Mě oddálil? Proč jsi rozesmutnil mého oddaného? Pamatuj si, Mojžíši, já se dívám pouze na srdce a pranic se nestarám o slova. Milující modlitba, která jde od srdce prosťáčka je mi dražší než všechny ty pompézní formální modlitby všech vzdělaných a moudrých dohromady. Srdce zapálené láskou ke mně se nestarají o konvence a náležitosti. Co je mi do líbivých slovíček a sáhodlouhých pustých frází? Já stojím o planoucí lásku a ne o suché formality. Ach, Mojžíši! Rozdmýchej oheň lásky ve své duši a spřátel se s ním.“

Tento příběh je z „The Masnavi“, mistrovského epického díla vynikajícího perského básníka a mystika Jalal-ud-din-Rumiho. Tento příběh pojednává o oblíbeném tématu sufistů – láska je nade všechny duchovní vztahy. Láska je nejvyšší.

…

ZAMILOVANÝ A MUSLIMSKÝ UČENEC

Jistý muž měl milou, jejíž přednosti ho tak přitahovaly, že nebylo dne, aby ji nenavštívil. Jednoho dne se vše tak seběhlo, že se objevila nějaká nepředvídaná práce a on šel na návštěvu se zpožděním. Jak tak pospíchal, úplně zabraný do myšlenek na svou milou, ocitl se najednou před váženým muslimských učencem, který zrovna klečel na modlicím koberečku před svým domem a modlil se tak, jak se vyznavači islámu obvykle modlí. Když učenec uviděl zamilovaného, rozzlobil se a ostře zamilovanému vyčetl jeho bezohledné chování. Zamilovaný provinilec, nyní již opět při smyslech, řekl: „Prosím za odpuštění, ale mohu se vás na něco zeptat? To, že jsem byl úplně pohlcen myšlením na svou milou, způsobilo, že jsem vůbec nevnímal své okolí, a vy, přestože se tu modlíte k Němu, si pořád uvědomujete, co se děje kolem vás. Jak je to možné?“

Tento příběh naráží na to, že síla lásky automaticky zaměřuje lidské vnímání pouze na milovaný objekt a všechno ostatní jde stranou. Rumi to říká takto:

„Láska je plamen, který když vzplane, spálí úplně všechno kromě milovaného.“

A sufiové, když si uvědomili tuto moc, kterou má láska, přijali Cestu Lásky jako stezku k božskému cíli. Pro sufisty byla pozemská láska, ač je jakkoli nedokonalá, základním kamenem pro vyšší, opravdovou lásku. Nějaký sufijský básník to vyjádřil takto:

„Láska, ať už je typu nebeského či pozemského, přece nás nakonec vede do onoho.“

Známý turecký básník a mystik Fazil popsal lásku velice hezkým způsobem s hlubokým duchovním náhledem asi takto:

„Láska je průvodce do světa nad námi, schodiště vedoucí nahoru ke vchodu do nebes; ohněm lásky je železo přetaveno ve zlato a tmavá hmota v zářící drahokam. Je to láska, co činí z nepozorných moudré a mění nevědomé ve vyznavače božských mystérií; láska je to, co odhaluje pravdu, skrytá cesta do svatyní Boha. A ten, kdo doopravdy miluje, má čisté srdce a posvátný život, světské věci pro něj nic neznamenají, prach a zlato jsou v jeho očích stejné; vyznačuje se šlechetností a laskavostí; pohlavní touhy s ním necloumají.“

…

KLEPÁNÍ NA DVEŘE

Jedna mimořádně krásná dívka žila úplně sama, protože rodiče jí nedávno zemřeli a další příbuzné neměla. Její ohromující krása způsobovala, že všichni mladíci z jejího města ztráceli hlavu a snili o tom, že se do nich někdy zamiluje. Ona však byla velice stydlivá a skromná a tak, aby unikla pozornosti případných nápadníků, často se zamykala ve svém domě, věnovala se domácím pracím, šila nebo si ve volném čase četla. Mnoho Romeů kroužilo kolem jejího domu po celý den, jako když včely obletují voňavou květinu, ale málokdy se jim podařilo ji třeba i jen zahlédnout. Jeden chlapec však byl neobyčejně vytrvalý. Když už se jednou na něco zaměřil, nikdy by se nevzdal. Tento mladý muž se tedy rozhodl, že si získá lásku té dívky. Brzy ráno odešel z domova a po několika mílích chůze došel až k dívčině domu. Vyšel po schodech nahoru a zaťukal na dveře. Nikdo se však neozýval. Zaklepal ještě několikrát, potom se sebejistě usadil na prahu a čekal, až se otevřou dveře. Ranní chlad ustoupil polednímu horku, dveře se však stále neotvíraly. Chlapec si byl přesto stále jistý, že dívka je uvnitř a dříve či později vyjde ven. V tom se nemýlil. Opakované klepání tohoto výjimečného nápadníka vzbudilo dívčinu zvědavost. Každou chvilku se přikradla k oknu, poodhrnula záclony a poočku nakoukla, jestli tam pořád je. Při západu slunce viděla, že stále sedí na prahu. Byla si však jistá, že mladík je vyhládlý, má žízeň a po tomto celodenním utrpení si půjde odpočinout domů. To však podcenila chlapcovu vytrvalost a odhodlání. Když nastala noc, byla udivena, že mládenec poklidně spí na prahu, pranic si nevšímá vlezlé zimy ani studeného zimního větru. Jeho neochvějná oddanost a obětavost vzbudily v jejím srdci obdiv a ona strávila zbytek noci převalováním se na posteli a přejímáním o zamilovaném, který mrzne venku na prahu jejích dveří. Ráno už to nemohla dále vydržet, a tak otevřela okno a promluvila k němu: „Proč si trváš na tom, že tady budeš? Jdi prosím tě domů, jinak tu umrzneš.“ Spící zamilovaný se rázem posadil a drkotaje zuby odpověděl: „Prosím, nedělej si se mnou starosti. Hořící plamen mojí lásky mě zahřívá a já bych raději zemřel na tvým prahu, než bych odešel pryč, aniž bych se s tebou setkal.“ Tato slova zasáhla dívčino srdce jako šíp a ona již nemohla dále odolat, otevřela dveře a setkala se se svým oddaným milovníkem.

Úspěšný milovník z předešlé povídky má představovat opravdové mystiky, kteří když jednou dají své srdce Milovanému Božství, nikdy si nedají pokoj, dokud se s Ním nesetkají. Jako to říká Rumi v jedné ze svých básní:

„Ať jsi v jakémkoli stadiu, pokračuj v hledání! I když máš suché rty, stále hledej vodu! Toto hledání je požehnaný neklid. Ten, kdo hledá, se dříve či později stane tím, kdo nalezne.“

Ježíš řekl tu samou věc těmito slovy: „Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno.“

…

ŽÍZNĚNÍ PO LÁSCE

Jednou se stádo ovcí páslo na lukách. Jak se blížilo poledne, bylo jim velké teplo, měly žízeň a tak začaly hledat vodu. S vyplazenými jazyky bloumaly neklidně sem a tam v okruhu několika mil, hledaly drahocennou vodu, ale neviděly ani rybník, ani kaluž. Nakonec, když byly na kopci, vyslídily říčku s čistou vodou třpytící se ve slunečním světle. Všechny ovce do jedné, zkrátka celé stádo, běželi dolů s kopce k té říčce v radostném očekávání. Když tam přiběhly, vřítily se všechny do vody, sklonily hlavy do vody a pily tak dlouho, dokud svou žízeň neuhasily. Když se napily, co hrdlo ráčilo, ještě chvíli postály v průzračné osvěžující vodě a vychutnávaly si její chlad. Když byla jejich žízeň uspokojena, voda už je tolik nezajímala.

Některé ovce do ní začaly močit a ostatní ji šplíchaly po okolí. To vedlo k tomu, že pramínek kdysi průzračné čerstvé vody byl teď celý špinavý, kalný a voda už se nehodila k pití. Když ovce skončily s touto neplechou, vylezly z vody, obrátily se k pramínku zády a šly pryč.

Toto je poměrně příznačná alegorie lidské lásky. Dvojice mladých lidí, kteří se do sebe zamilují, je k sobě zpočátku velmi přitahována, jako ovce žíznící po vodě. Milující a milovaný naleznou ráj v náruči toho druhého a vzájemné odloučení nemohou snést. Tak jako ovce pijící vodu, co hrdlo ráčí, tak si zamilovaní dál užívají radostí lásky. Jenomže tento druh lásky a zamilovanosti nemůže trvat věčně, protože světská láska je svou vlastní povahou přechodná, pomíjivá. Když štěstí dvojice dosáhne svého vrcholu, láska jim postupně zevšední a oni se pomalu vrátí zpátky na zem. Jejich láska, kdysi hořící, se ochlazuje a uvolní místo soužití. Po nějaké době se i toto soužití začne vytrácet a je nahrazeno obyčejným zvykem, místo sladce něžných slovíček se objeví nedorozumění a hádky. Kdysi čistý pramen svěží nové lásky je teď zakalený a plný nečistot a žádný z dvojice se o něj už víc nezajímá, jako ovce, která se ke špinavé bahnité vodě obrátily zády.

Takzvaná láska mezi mužem a ženou je obvykle nejnižším projevem lásky. Tento druh lásky je založený na sobectví a muži i ženy ho vyhledávají jen proto, aby uspokojili své osobní fyziologické a psychologické potřeby. Tato láska však nikdy nemůže uspokojit hlubokou lidskou potřebu duchovna a vrozená žízeň duše po nekonečné dokonalé lásce zůstává jako vždy neuhašena. Tento sobecky omezený druh lásky založený na citech naopak působí jako překážka v prožívání opravdové a nesobecké univerzální božské lásky. Svatý Jan z Kříže, nadšený křesťanský básník a mystik, to vysvětluje takto:

„Duše, která je k čemukoli připoutaná, ať je to jakkoli dobré, nemůže svobodně spočinout v božském sjednocení. Protože nezáleží na tom, zda je to silné lano nebo jemný tenký provázek, co poutá ptáka, pokud ho drží skutečně pevně. Dokud není provaz přetržen, pták nemůže létat. Takže duše, držená v poutech lidské náklonnosti, ač jsou tato pouta jakkoli jemná, se nemůže dostat k bohu, dokud nejsou pouta zpřetrhaná.“

Lidská láska je svou přirozeností nedokonalá a krátkodobá a je pouze jako stín nápodobou lásky absolutní. Lidé při svém vyhledávání lásky nevědomě hledají onu jedinou dokonalou věčnou lásku, která nemůže být nikdy nalezena mezi lidskými bytostmi. Když si toto člověk uvědomí, jeho honba za lidskou láskou skončí a on je přitahován láskou dokonalou. Rumi to napsal v jednom ze svých dvojverší takto:

„Člověk může dychtit po té či oné lásce, ale nakonec ho přivábí Královna Láska.“

…

SKUTEČNÉ OPOJENÍ

Kdesi žil muž, který doslova propadl vínu, ženám a zpěvu. Spolu se svými společníky byl stálým hostem v různých hospodách, divadlech a vykřičených domech a bláhově věřil tomu, že si už vychutnal radosti až do dna. Jednou večer, když si šel svou cestou do baru, uslyšel nějakou hudbu a zpěv linoucí se z nedalekého pole. Protože měl hudbu moc rád, vydal se blíž, aby si ji poslechl. Když přišel na pole, uviděl skupinu zbožných lidí zpívajících boží jména za zvuku bubínků a cimbálu. Jedna věc ho však velice překvapila. Ti lidé poskakovali, tancovali a vůbec se chovali tak, jako by byli opilí. Šel tedy blíž a přeptal se na to jednoho diváka. Ten mu vyložil, že vedoucí těch oddaných vyznavačů není nikdo jiný než samotný Čaitanja, známý, Bohem opojený, svatý muž a ti lidé nejsou opojeni vínem, ale extatickým spojením s božstvím. Zpěv i hudba byly podmanivě nakažlivé, a protože se i ostatní okolostojící přidávali, muž zapomněl sám na sebe a začal s nimi také zpívat a tančit. Tak rychle utekl celý večer. A když setkání končilo, byla už noc. Na závěr všichni lidé sklonili tvář k zemi a dotkli se nohou Čaitanji a muž to udělal také tak. Když se potom vracel domů, uvědomil si, že se po celý svůj život necítil šťastněji. A příštího večera ho něco táhlo zpět na to místo, jako by byl očarován. Znovu se ponořil do zbožných písní a duchovně prozářené atmosféry a přišel k sobě zase, až když program končil, dlouho po západu slunce. Od té doby dělal každý večer to samé a plně ztratil zájem o své dřívější společníky i zábavy.

Jednoho dne, když šel kolem hospody, zastavil ho jeden z těch, s nimiž dřív popíjel, a řekl mu: „Ahoj! Co se s tebou děje? Dlouho jsme tě neviděli. Pojď dovnitř na skleničku.“ Ale bývalý opilec odpověděl: „Ne, díky. Jak vidíš, už jsem opilý – vínem božské blaženosti.“

Duchovní opojení je v mystické literatuře dobře známý jev. Rámakrišna jednou mluvil o své zkušenosti těmito slovy: „Když se dosáhne božské blaženosti, je tím člověk úplně opojen; i bez pití vína vypadá, jako by byl úplně namol. Když vidím nohy své Božské Matky, cítím se opilý, jako bych vypil pět lahví vína… spojení s Bohem je opravdové víno, víno extatické lásky.“

Tuto zkušenost opěvuje Hafíz, geniální básník perské mystické poezie, který v jedné básni řekl:

„My opravdu nepijeme víno, a přesto jsme opilí; to, co máme na mysli, není šťáva z hroznů, ale víno Lásky.“

Zrovna tak jako muž v předchozí povídce po svém obrácení úplně ztratil chuť na dřívější smyslové potěšení, tak také člověk, který jednou okusil nejvyšší duchovní štěstí, zjistí, že světské potěšení, ze kterého se kdysi radoval, už ho nepřitahuje tak jako dříve a už se za ním nehoní. Rámakrišna názorně vyjádřil jalovost světského potěšení v porovnání s radostí ducha, když řekl:

„Ten, kdo jednou žije v paláci, nenalezne zalíbení v životě ve špinavé chatrči. Duše, která okusila sladkost božské blaženosti, nenalézá žádné štěstí v laciných bezcenných zábavách tohoto světa.“

Následující řádky odhalují tajemství ukryté v neustálým a nenasytným lidským hladu po pozemských radostech:

Od dávných dob cítil člověk tíživé uvěznění svého egocentrického bytí a hledal únik z tohoto nešťastného, nedokonalého a omezeného stavu do stavu štěstí, dokonalosti a svobody. K dosažení tohoto cíle, totiž překročení ega, se obvykle utíká k pití, drogám a sexu. Alkoholik, náruživý kuřák, narkoman, nymfomanka nebo chlípník – ti všichni mají podobnou motivaci, ale bohužel nechápou, že překročení ega, kterého dosáhnou těmito prostředky, je jen dočasné a svou podstatou velmi omezené. Pravá transcedence se dá najít  pouze v duchovní oblasti a jako jediná přirozená a stálá stojí za zkušenost. Všechny ostatní uměle vyvolané zkratky do transcendentna jsou jenom jako zavádějící slepé uličky, které nikam nevedou.

…

VE TVÉM SRDCI

Byl jeden nadšený stoupenec Krišny, kterého najednou posedla touha spatřit Jeho zjevení. Začal jezdit po celé Indii a navštěvoval všechny chrámy zasvěcené Krišnovi. Stále Ho však nemohl najít. Potom mu někdo poradil, že by měl navštívit všechna stará místa, kde Krišna za svého života často pobýval. Vypravil se tedy do Brindavanu, Gokulu, Govardhanu, Dwarky, Mathury i na jiná místa, ale ani tam Ho nespatřil. Nakonec se po všech těch dlouhých cestách vrátil domů, celý otrhaný a posmutnělý. A vtom zevnitř promluvil jemný hlas: „Mé dítě, jak mě můžeš nalézt vně sebe samého? Já jsem tady, ve tvém srdci.“

K této povídce existuje stará hindská kresba, na které je kabar pižmový, jak se toulá po lesích a hledá omamnou pižmovou vůni, která je ve středu jeho samého. Nejvyšší duch je uvnitř každého člověka, ale vlivem máji se člověk potlouká sem a tam, hledá ho jinde než v sobě. Krišna to říká v Gítě takto:

„Já jsem To, co sídlí v srdcích všech bytostí.“ A Ježíš to objasnil těmito slovy: „Království nebeské je ve vás.“ Kabír, velký mystický básník, to vyjádřil velmi poeticky: „Benares je na východě, Mekka na západě; ale prozkoumejte své vlastní srdce, protože tam je Ráma i Alláh.“

V souvislosti s předchozí povídkou si čtenáři pod slovem srdce obvykle představují fyzický orgán v našem těle. Ale tak to ve skutečnosti není. Duchovní srdce je úplně odlišné od svalu, který pumpuje krev a má stejné jméno. Duchovní srdce není tělesný orgán. Ramana Maharši ho podle své zkušenosti lokalizuje v prsou, dva palce napravo od středového nervu. O tomto srdci se říká, že je sídlem Boha, pravého Já či Vědomí. Nicméně je třeba poukázat na to, že předchozí definice je platná pouze při relativním způsobu pohledu. Rámakrišna to objasňuje takto: „Bůh sídlí ve vašem srdci asi tak, jako vy sídlíte ve svém těle. Srdce totiž není místo. Ale nějaké místo se musí označit jako příbytek Boha pro ty, kteří se ztotožňují s tělem a chápou pouze relativní vědění. Pravda je, že ani Bůh ani my nezabíráme žádné místo. Z pohledu absolutní pravdy to vyjevuje těmito slovy: „Jak může ten, ve kterém je všechno obsaženo, být upoutaný k droboučké části uvnitř fyzického těla, které není ničím jiným než nekonečně malým jevovým projevením jediné skutečnosti?“ Takže je zcela jasné, že ze skutečně absolutního hlediska nemůžeme jediné transcendentní skutečnosti přidělit žádné určité místo ve fyzickém těle. To jenom na úrovni běžného chápání se říká, že sídlí v srdci.

…

ÚTĚK OD SKUTEČNOSTI

Nějaký pták se jednou usadil vysoko na stěžni lodi, která kotvila blízko mořského břehu. Pták ukolíbaný rytmickým pohupováním lodi usnul a loď mezitím bez jeho vědomí vyplula daleko na volné moře. Když se probudil, podivil se, že je uprostřed oceánu. Ať se podíval kterýmkoliv směrem, na všechny strany až k horizontu byla jenom samá voda. Pták se rozhodl, že poletí hledat zemi, a tak opustil lodní stěžeň. Letěl poměrně daleko na sever, ale když viděl, že všude je jen voda bez konce, vrátil se na stěžeň lodi. Když si trochu odpočinul, letěl jižním směrem, ale opět nemohl najít v rozlehlém oceánu ani stopy po pevné zemi a znovu se vrátil na loď a usedl na stěžeň. Letěl i na východ a na západ, ale výsledek byl stále stejný. Nakonec, když zjistil, že je ze všech stran obklopen nekonečnou vodou, usadil se klidně na stěžni lodi.

V této povídce představuje pták uvelebený na stěžni lodi člověka, jehož veškerá existence se opírá o Boha nebo o sebe samého. Jako pták, který opustil stěžeň lodi a lítal všemi směry, tak také člověk zapomíná na svou božskou podstatu a vyletí hledat světské činnosti. Útěkem od skutečnosti vletí do tenat sexu, lásky, pití a drog, nebo, je-li silnější povahy, snaží se ponořit do práce či malování, literatury, hudby, vždy anebo humanismu. Ale i když se člověk pohrouží do všech těchto světských činností, je stále stejně nepokojný a izolovaný jako dříve, protože jeho vnitřní tendence směruje k nekonečnému dobru a světské činnosti mu nemohou nikdy dát trvalé uspokojení. Člověk se může zatoulat, kam je mu libo, ale nakonec ho bolestná prázdnota v jeho duši donutí uvědomit si marnost všech těch činností a on se vrátí domů, k Bohu, ke svému pravému Já a jedině tam najde stálý klid a mír.

Starý tibetský mistr Milarepa říkal o světských činnostech toto: „Všechny světské činnosti mají pouze jeden jediný nevyhnutelný a neodvratitelný konec a tím je smutek. Zisky se nakonec rozkutálejí, budovy spadnou, setkání končí v odloučení, ptáci zemřou.“ Moudrý muž, když si tuhle pravdu zažije, se už dál nezapojuje do soutěživého materialistického života, nehoní se za kariérou a drží se stranou všech světských zájmů, protože tak, jak Jóga-Vašišta správně poukazuje: „Pouze po vymizení všech světských zájmů se objeví znalost univerzálního transcendentního ducha.“

Swámi Ramdas, který sledoval cestu duše až k jejímu konečnému návratu k Němu, říkal: „Řeka života se prodírá všemi překážkami a podmínkami, aby dosáhla čirého nekonečného oceánu bytí – Boha. Nepozná odpočinek, svobodu a klid, dokud se nesmíchá s vodami nesmrtelnosti a netěší se zřením nekonečna.“

…

DVA PLODY

Jistý světec si jednoho dne k sobě zavolal svého nejbližšího žáka a řekl mu: „Mám u sebe dva plody. Když sníš první z nich, dokonale porozumíš tomu, co je to láska, a když sníš ten druhý, budeš naplněn nejvyšší láskou, ale co to je láska, vědět nebudeš. Vyber si, který z plodů chceš.“ A žák odpověděl bez jediného zaváhání: „Chtěl bych raději ten druhý plod a byl bych navýsost šťastný, než abych si vybral plod první, protože nemá žádný význam rozumět lásce a nemít ji.“ Svatý muž byl velice potěšen žákovou moudrostí a řekl: „Správně, můj synu! Vybral sis správně.“

Jako žák z této povídky, který si vybral plod lásky, může nevyčíslitelnou cenu lásky skutečně ocenit pouze vyvolená skupina těch, kteří jsou opojeni láskou k Bohu a jsou ponořeni v oceánu lásky. Je však potřeba zdůraznit, že láska, o které se tady mluví, není ta láska, jakou si lidé obyčejně pod tímto slovem představují. Láska ve své pravé duchovní podstatě je stejně rozdílná od běžné světské lásky jako kukačka od vrány, přestože obě mohou vypadat na první pohled podobně. Pravá láska je jen taková láska, která je naprosto nesobecká, univerzální, všeobsahující a vše-dávající, ne-smyslná a ne-vášnivá, neměnná a čistá.

Svatý Pavel vyjádřil cenu lásky velmi působivě takto:

„Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všechno poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všechno, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.“

Svatý Jan mluví o lásce následovně:

„Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. A kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm.“

…

PROMĚNA

Ve veliké královské říši byla jedna malá, docela obyčejná vesnička, ale obyvatelé té vesničky velice milovali svého krále a měli ho ve velké vážnosti. Jednou dali králi na vědomí, že by si přáli, aby je poctil svou návštěvou a král hned souhlasil. Vesnička však vůbec nebyla v tak dobrém stavu, aby mohla přijmout královskou návštěvu. Všude se povalovaly hromady smetí, nebyly tam pořádné cesty ani pitná voda. Lidská obydlí byla úplně zchátralá a bandité terorizovali obyvatelstvo. Nadcházející králova návštěva tohle všechno změnila. Nejdříve přišla králova stráž a zahnala bandity. Potom přijeli královští inženýři, architekti, zedníci a tesaři. Hned se pustili do práce – stavěli cesty a mosty, kopali nové studně a nádrže a opravovali lidem staré domy. Byly vysázeny nové stromy, všechny ulice byly vyčištěny, všechny domy dostaly nový nátěr a všude byly sváteční plakáty, praporky a vlaječky se vesele třepotaly. Nikdo nemohl uvěřit, že to je ta samá stará vesnice. Když byly všechny přípravy u konce, král přišel a splnil tak vesničanům jejich přání.

Když člověk touží po příchodu Všemohoucího, On sám vykoná všechny přípravy nutné k Jeho příchodu. Očistí člověka od nevědomosti, vyžene jeho lidské slabosti, přemění jeho předchozí život a naplní ho božskými vlastnostmi. Potom je jasně zakoušena Jeho přítomnost. Rámakrišna mluví o božské transformaci takto: „Ten, kdo viděl Boha, je proměněná bytost.“ A svatý Pavel po svém obrácení vyjádřil tento stav dnes již známými slovy: „… nežiji už já, ale žije ve mne Kristus.“

…

ODMĚNA PŘIJDE JEN PO TVÉ „SMRTI“

Jistý sufijský učitel jednou nařídil svému žáku, aby šel žebrat do ulic. Po celodenním žebrání se žák vrátil s prázdnýma rukama ke svému mistru a řekl mu, že nedostal ani jedinou almužnu. Dostal radu, aby si příštího dne lehl jako mrtvý na té samé ulici a přikryl si tělo plachtou. Žák tiše ležel celý den, jak mu bylo nařízeno a k večeru měl přikrývku celou pokrytou mincemi, které tam naházeli kolemjdoucí, protože si mysleli, že by měli něčím přispět na pohřeb chudého mrtvého, který ležel na cestě. Když se žák vrátil k mistru s náručí plnou peněž, mistr se usmál a řekl: „ Tohle je pro tebe nádherná lekce. Vidíš, odměna přijde teprve až zemřeš.“

Podobenství nám objasňuje tuto pravdu: egocentrický život člověka je jedinou překážkou, která člověku brání zažít jeho vlastní božskou přirozenost, a jenom když zemře takzvané ego, může si člověk uvědomit svou vnitřní božskou podstatu.

Rámakrišna říkal: „Lidské ego jako takové je mája. Je to závoj, který zakrývá světlo. Je to tak: se smrtí ega všechny starosti ustanou.“ Ještě vyjádřil tuto pravdu velice záhadně a dramaticky takto: „Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život (egocentrický život), ten o něj přijde (život Ducha); kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“ Jinými slovy: Když člověk zemře svému sobeckému životu, zažije skutečný, nekonečný a věčný život Ducha. Tatar řekl: „Ten, kdo najde smrt, nalezne nesmrtelnost.“

…

ŽIVOT O SAMOTĚ

Jeden muž kdysi žil ve veliké smíšené rodině se svými prarodiči, rodiči, strýčky, bratry a jejich ženami a dětmi a samozřejmě i se svou ženou a devíti dětmi. Tato obrovská rodinná armáda pro něj znamenala velký společenský handicap a nikdo z jeho přátel a příbuzných ho k sobě nikdy nepozval, protože se bál, že by přišel v doprovodu celé armády svých rodinných příslušníků.  Dokonce i při takových příležitostech, jako je svatba, recepce nebo oslava narozenin, se nikdo neodvážil mu poslat pozvánku. Kdykoli napsal svým příbuzným na venkově, že by se chtěl na pár dní přijet nadýchat čerstvého vzduchu, vždy mu taktně odpověděli, buď ze se sami chystají odcestovat, nebo že se jejich děti pilně učí na zkoušky, nebo se jinak vymluvili, aby se vyhnuli jeho návštěvě.

Po mnoha letech se všechno zcela změnilo. Už jsou po smrti všichni prarodiče, rodiče a dokonce i jeho žena, a protože všechny děti už byly dospělé, odešly a založily si své vlastní rodiny, opustil muž dům svých předků a žil o samotě v bytě, který si pronajal. Nyní, když žil úplně sám, jeho příbuzní a známí už neváhali ho pozvat, a tak jej každou chvíli někdo  zval na oběd, večeři, večírek nebo recepci a byl velmi žádaný.

Muž z povídky s mnoha rodinnými příbuznými symbolizuje člověka žijícího světským životem. Takového člověka svazuje příliš mnoho slabostí přání, vášní a vazeb. Ale když projevení jeho vnitřní božskosti způsobí, že jeho lidské vlastnosti a slabosti zemřou nebo ho opustí, potom začne žít sám v pokoji, v božském vědomí. Je to, jako když rozkvete růže a včely se slétnou ze všech stran nikým nezvané – zrovna tak jsou k takovému člověku lidé silně přitahováni a často ho potom vyhledávají. Známý sufista Ibn-Al-Arabi popisuje člověka žijícího o samotě, v Bohu, následovně:

„Jako ten, který zemře smrtí těla, ztratí všechny vlastnosti – jak chvályhodné, tak i ty zavrženíhodné, tak také při duchovní smrti zaniknou vlastnosti kladné i záporné a v člověku je vše, co bylo smrtelné, nahrazeno božským. Tak je zde místo jeho vlastní podstaty podstata božská a namísto jeho vlastních rysů jsou zde vlastnosti Boha.“

…

JEDNO A TO SAMÉ

Jedno dítě dostalo od svého táty k narozeninám hromadu hraček. Byly to hračky na povrchu potažené látkou a uvnitř vycpané vatou. Měly nejrůznější tvary a barvy a byly vyrobeny tak, aby vypadaly jako různé živé bytosti i předměty. Hračky měly připomínat lidi, zvířata, ptáky, rostliny, stromy, auta, vlaky, domy a podobně. Po mnoha měsících už byly hračky trochu opotřebované a látka se na nich trhala. Jednou se dítě při hraní podívalo pod natrženou látku a zjistilo, že hračka je vyrobena z vaty. Prohlédlo si ostatní hračky a vidělo, že i ony jsou ze stejné vaty. Rozběhlo se za maminkou a vzrušeně volalo: „Mami, podívej! Všechny hračky jsou stejné; všechny jsou udělané z vaty.“

Jako byly v předchozí povídce všechny dětské hračky naplněny vatou, zrovna tak – jak prohlašují svatí a mudrci – je jedno a to samé, božské, uvnitř kohokoli a čehokoli, co v tomto světě vnímáme. Rámakrišna o tom mluvil takto:
„Bůh se ukazuje v různých formách. Všechny věci jsou Jeho rozmanité podoby a projevy Jeho slávy.“

Nadaná anglická básnířka Elizabeth Browning vyjádřila stejný fakt poeticky v jedné sloce:
„Svět je přeplněný nebem; a každičké stébélko hoří Bohem, avšak jen ten, kdo vidí, si zouvá boty.“

Ramana Maharši mluvil o samé podstatě této pravdy velice stručně:
„Není zde žádné všechno, čím by mohl Bůh prostupovat –kromě Boha. Jedině On je. „

Toto prohlášení vyvrací všeobecně přijímanou víru, že Bůh je všepronikající – že jsou zde tedy jiné věci kromě Boha, kterými On prostupuje. Vlastně kdy existuje jedině Bůh, není zde nic jiného, čím by měl pronikat. Ze skutečně absolutního stanoviska to vyjádřil Šankara takto:

„Já je Brahman, Já je Višnu, Já je Indra, Já je Šiva, Já je celý tento vesmír. Neexistuje nic jiného než Já.“