…

Nemedituj – buď!
Nemysli, že jsi – buď!
Nepřemýšlej o bytí – ty jsi!
…

Svět bez těla neexistuje, tělo nikdy neexistuje bez mysli, mysl neexistuje bez vědomí a vědomí nikdy neexistuje bez skutečnosti.

Nevytváříme nic nového ani nedosahujeme ničeho, co bychom již dříve neměli. Ilustrace, uváděné v knihách, jsou tyto. Kopeme studnu a vytvoříme velikou jámu. Prostor v jámě jsme my sami nevytvořili. Byl tam již předtím a my jsme jen odstranili hlínu, která jej vyplňovala. Prostor tu byl tehdy a je tu i nyní. Podobně musíme odstranit dlouhověké samskáry (vnitřní tendence), které jsou v našem nitru. Když jsme se jich všech vzdali, zazáří samotné Já.

Osvobození je naší vlastní podstatou. To jsme my. Právě ta skutečnost, že si osvobození přejeme, ukazuje, že svoboda od všech pout je naší skutečnou přirozeností. Není to něco, co bychom měli získat. Vše, co je nutné, je zbavit se klamné představy, že jsme spoutáni. Když toho dosáhneme, nebude existovat žádná touha ani myšlenka. Člověk je v poutech tak dlouho, dokud touží po osvobození, tím si můžete být jist.

Žádnou (filosofickou) otázku nelze rozřešit bez sebepoznání. Je-li „realizováno“ nevlastnější „Já“, vše se stává jasným a všechny problémy jsou rozřešeny.

Těm, kdo žijí, spočívajíce v Srdci samém, se subjekt a objekt stávají jedním.

Mysl spočívá jen a jen v hnutích – v pocitech, představách a myšlenkách. Ale za všemi těmito jednotlivými mentálními hnutími je jedno centrální hnutí: „já“, které je jakoby vámi samými. Nazvěme ho prvotním hnutím. Chopte se této představy já a dotazujte se jí, abyste vypátral, co říká. Zmocní-li se vás tato představa zcela, přestanou ve vás vznikat hnutí jiná.

Ž: Učiním-li tak  a upnu-li se na sebe sama, tj. na představu já, budou jiná hnutí neustále přicházet a odcházet. Otáži-li se však sebe sama: „Kdo jsem já?“, nedostane se mi odpovědi. Znamená snad tento stav správné učení?
U: Tohoto omylu se dopouštějí mnozí. Dotazujete-li se vážně po nejvlastnějším „Já“, tu představa já jakožto představa zmizí a něco jiného z hlubin vás uchopí, a to už není ono já, které začalo s dotazováním.

Ž: Co je však toto „něco jiného“?
U: Je to átman, nejvlastnější smysl představy já. Není to osobní já, ego, je to svrchované bytí samo.

Aby člověk toto pochopil, musí nejdříve analyzovat sebe sama. Protože měl dlouho ve zvyku myslet tak jako všichni ostatní, nepostavil se nikdy opravdu tváří v tvář svému nejvlastnějšímu „Já“. Nemá o sobě správný obraz. Příliš dlouho se ztotožňoval se svým tělem a mozkem.

Když si člověk poprvé uvědomí átmana v sobě, tu se zvedne z hlubin jeho bytosti něco jiného a zmocní se ho. Toto něco je za myslí. Je to nekonečné, božské a věčné. Někteří lide to nazývají královstvím nebeským, jiní tomu říkají vesmírná duše, opět jiní to jmenují nirvánou, a my Hindové to nazýváme duchovním osvobozením. Můžete to nazvat, jak je vám libo. Jakmile se to stane, tu člověk sám sebe neztratí, nýbrž spíše nalezne.

Ž: Jak mohu dosáhnout Seberealizace?
U: Realizace není nic, co by mělo být nově získáno; je již zde. Je jen třeba zbavit se myšlenky „nerealizoval jsem“. Ticho neboli mír je realizace. Neexistuje ani okamžik, kdy by Já neexistovalo. Pokud trvá pochybnost nebo pocit nerealizovanosti, je třeba snažit se těchto myšlenek zbavit. Jsou vyvolány ztotožňováním Já s tím, co Já není. Když ne-Já zmizí, zůstane pouze Já. Aby vznikl prostor, stačí odstranit předměty. Prostor se odnikud nebere.

Ž: Když není bez vásana kšája (zničení tendencí mysli) realizace možná, jak mám uskutečnit stav, v němž jsou vásany zničeny?
U: V tomto stavu nyní jste.

Ž: Znamená to, že přebýváním v Já budou vásany (tendence mysli) zničeny, jestliže a kdykoli se objeví?
U: Budou samy zničeny, zůstanete-li čím jste.

Ž: Jak mám dosáhnout Já?
U: Žádné dosahování Já neexistuje. Kdyby mělo být Já dosahováno, znamenalo by to, že není zde a nyní a že musí být teprve získáno. Co nově získáváme, také ztrácíme. Nebude to tedy trvalé. Co není trvalé, nestojí zato, abychom o to usilovali. Proto říkám, že Já se nedosahuje. Vy jste Já, již jím jste.

Pravda je, že si svého blaženého stavu nejste vědom. Nevědomost převládá a zahaluje Já, jež je čistou blažeností, závojem. Snaha je zaměřena jen na odstranění tohoto závoje, kterým je nesprávné poznání. Nesprávné poznání je jen klamné ztotožnění Já s tělem a myslí. Tato klamná identifikace musí zmizet a pak zůstane jen samotné Já. Realizace je proto pro každého; realizace nečiní mezi aspiranty rozdíly. Právě pochybnost o tom, zda můžete realizovat a pocit „nerealizoval jsem“ jsou samy o sobě překážkami. Zbavte se i těchto překážek.

Ž: Není naší povinností být vlastenci?
U: Vaší povinností je Být, a nikoli být tím či oním! Slova „Jsem, který Jsem“ strhují celou pravdu; metoda je shrnuta ve slovech: „Buď tichý!“ A co znamená tichost? Znamená: „Znič“ sebe sama; neboť každé jméno a každá forma jsou příčinou nesnází. „Já-Já“ je átman. „Já jsem toto“ je ego. Je-li „Já“ udržováno pouze jako „Já“, je átmanem. Odbočí-li od sebe a řekne-li: „Jsem toto či ono, jsem takový či takový, je egem.

Ž: Kdo je tedy Bůh?
U: Átman je Bůh. „Já jsem“ je Bůh. Kdyby byl Bůh mimo „Já“, byl by bez „Já“, což by bylo absurdní.

Átman je čisté Vědomí, ale člověk se ztotožňuje s tělem, které je necitlivým předmětem a samo neříká: „Jsem tělo.“ Někdo jiný to říká. Bezmezné „Já“ nikoli. Kdo to tedy říká? Nepravé já vyvstává mezi čistým vědomím a necitlivým tělem a představuje si, že je omezeno na tělo. Hledejte je a ono zmizí jako přelud. Tím přeludem je ego či mysl či individualita. Všechna písma jsou založena na vyvstávání tohoto přeludu, jehož zmizení je jejich účelem.

Vidíte věci kolem sebe a podobným způsobem chcete vidět i átmana. Tak velká je síla zvyku. Smysli jsou pouhými nástroji vnímaní. Vy jste vidoucí. Zůstávejte pouze jako tento vidoucí. Pouze vidoucí je skutečný a věčný. Duchovní realizace znamená spočívat v átmanu a být jím, nikoli jej vidět.

Znát átmana je být jím, a bytí znamená existenci – vlastní existenci, již nikdo nepopírá, stejně jako nikdo nepopírá své oči, třebaže je nemůže přímo vidět. Nesnáz tkví ve vašem přání zpředmětnit „Já“, stejně jako zpředmětňujeme své oči, když před ně klademe zrcadlo.  Zvykl jste si do té míry zpředmětňovat, že jste ztratil poznání sebe sama, a to prostě proto, že „Já“ nemůže být zpředmětněno.

A tak bezprostřední poznání neznamená vidění, ale bytí.

V hlubokém spánku není mysli; a přece nikdo nepopírá, že v něm nepřestává existovat.

Ve spisu Thevaram se říká: „Naše „Světlo“ stále září z našeho nitra! Mějte mysl jasnou a žijte v Bohu!“ Toto je přímé postřehování. Ale to lidé většinou nepřipouštějí. Chtějí vidět Boha před sebou jako zářící postavu.

Mluvíte po celý čas o sobě, a přece, když se vás někdo otáže, popíráte, že se znáte. Jste „Já“ (átman), a přece se ptáte, jak poznat „Já“!

Svrchované bytí je neprojevené a první známkou jeho projevu je „záření Já“.

Zmizí-li osobní já, zazáří Srdce samo jako „Já-Já“ – dokonalá plnost čisté jsoucnosti.

Ž: Je uvědomění „Já-Já“ seberealizací?
U: Je to předehra k ní. Když se stane trvalým, je to „seberealizace“, osvobození.

Smyslové vjemy jsou jen nepřímým poznáním. K tomu, abychom znali své nejvlastnější „Já“, tj. abychom si ho  uvědomovali, není třeba žádných pomocných prostředků. K poznání „Já“ není třeba ničeho jiného než „Já“.

Všechny zkušenosti i jejich nepřítomnost obsahují osvětlení (osvícení), které je přirozenou povahou vašeho nejvlastnějšího „Já“.  Postřehujete všechny modifikace mysli i jejich nepřítomnost. Jak je to možné? Říkat, že osvětlení se vám dostává od někoho jiného, by znamenalo se tázat, odkud se ho dostalo jemu, a tak by řetězu usuzovaní nebylo konce. Vy sám jste tudíž osvětlením (osvícením).

Není většího tajemství než toto: třebaže jsme sami skutečností, snažíme se skutečnosti dosáhnout. Jendou přijde den, kdy se budete smát svému minulému úsilí. To, co bude v den smíchu, je i teď.

Co má být teprve získáno, bude zase ztraceno. Nebude to trvalé. Co není trvalé, není hodno toho, abychom o to usilovali. Átman není tedy něco, čeho se dosahuje. Jste átman; jste již „To“!

Ž: Vždyť já ani nevím, jak postupovat.
U: Kdo neví? Říkate „Já“, ale zároveň říkáte, že o „Já“ nevíte. Je možné, aby někdo sám o sobě nevěděl? Kdyby šlo o to dosáhnout či poznat něco jiného, mohl byste zajisté shledat, že je to těžko dosažitelné či poznatelné, ale když se jedná o věčně přítomné „Já“, mimo něž nemůžeme existovat a jež nemůžeme nikdy ztratit – jak byste zde mohl být nevědoucím? Musíte se pouze probojovat klamnými názory na sebe samého a zbavit se jednoho po druhém.

Ž: Mohu vůbec někdy „realizovat“ blaženost átmana v tomto životě plném omezení?
U: Ona blaženost je stále s vámi a vy ji naleznete, budete-li ji vážně hledat. Příčina vaší nouze není ve vnějším životě; je ve vás jakožto egu. Ukládáte si meze, omezeni a pak marně bojujete o to, abyste je překročil. Všechnu nešťastnost způsobuje ego: z něho pocházejí všechny trampoty. Co vám prospěje připisovat příčinu nouze životním událostem, když je ve skutečnosti ve vás? Jakého štěstí se vám může dostat od věcí vůči vám vnějších? Dostane-li se vám ho, jak dlouho potrvá?

Na cestě k átmanu panuje dvojnost, v jeho prožívání jen „Jednota“ – tato myšlenka není správná. Má se to s ní jako s deseti blázny: Každý z nich hledal pln strachu desátého a byl jím sám. Nebyl jím stejně tak, když hledal, jako když jej nalezl?

Mysl je jedinečnou silou (šakti) átmana, díky níž vyvstávají myšlenky. Zkoumáme-li, co zůstane po vyřazení všech myšlenek, shledáme, že není vůbec žádné mysli mimo myšlenku. Myšlenky tudíž konstituují mysl.

Ž: Jaké povahy je realizace obyvatel Západu, kteří uvádějí, že měli záblesky kosmického vědomí?
U: Přichází to jako blesk a stejně to i mizí. To, co má počátek, musí mít i konec. Pouze je-li realizováno vždy přítomné vědomí, bude realizace trvalá. Vědomí je s námi vždy. Každý ví „já jsem“. Nikdo nemůže své vlastní bytí popřít. Hluboce spící člověk není vědomý, ale v okamžiku, kdy se probudí, se vědomým zdá být. Je to však tatáž osoba. Mezi tím, kdo spal a kdo je nyní bdělý nenastává změna. V hlubokém spánku si nebyl vědom těla a tudíž vědomí těla neexistovalo. V bdělém stavu si svého těla vědom je a vědomí těla tedy existuje. Rozdíl spočívá ve vynoření se vědomí těla a nikoli v nějaké změně skutečného vědomí. Tělo a vědomí těla vznikají současně a společně i mizí. To vše nás opravňuje abychom řekli, že v hlubokém spánku neexistují omezení, zatímco v bdělém stavu existují. Těmito omezeními jsou vazby. Pocit, „jsem tělo“, je mylný. Klamný pocit „já“ musí zmizet. Skutečné „Já“ je zde vždy. Je zde a nyní. Nikdy se nově neobjevuje ani znovu nemizí. To, co je, také musí provždy přetrvat. To, co se nově objevuje, bude ztraceno. Srovnejte hluboký spánek se stavem bdění. V jednom z těchto stavů se tělo objevuje, ale ve druhém nikoli. Proto bude tělo ztraceno. Vědomí ale existovalo před ním a přežije je. Není nikdo, kdo by neříkal, „já jsem“. Příčinou všeho klamu je nesprávný pocit, „Já jsem tělo“. Toto nesprávné poznání musí zmizet. Realizace není získáním něčeho nového a není ani novou schopností. Je to jen odstranění všech kamufláží.

Ž: Je člověk v hlubokém spánku blíže čistému vědomí než ve stavu bdění?
U: Stavy spánku, bdění a snění jsou pouhé jevy, objevující se na (pozadí) Já, které je samo nehybné. Je také stavem prostého uvědomování. Může někdo v kterémkoli okamžiku existovat mimo Já? Taková otázka by mohla vzniknout jen kdyby to bylo možné.

Ž: Jak však má člověk tohoto stavu dosáhnout?
U: Není cíle, který by měl být dosažen. Neexistuje nic, co by mělo být dosaženo. Jste Já. Existujete vždy. O Já nelze říci nic víc, než že existuje. Vidět Boha nebo Já znamená pouze bytí Já nebo sebou samým. Vidět znamená být. Vy, který jste Já, chcete vědět, jak Já dosáhnout. To je podobné, jako případ muže, jenž byl v Ramanášramu a ptal se, jak je do něj daleko, kolik tam vede cest a která je pro něj nejlepší. Vše, co se od vás žádá, je vzdát se myšlenky, že jste toto tělo a vzdát se všech myšlenek na vnější věci, neboli na ne-Já.

Ž: Jak vzniklo ego?
U: Není žádného ega. Kdyby ego existovalo, musel byste připustit dvojí jáství v sobě.

Ž: Existuje-li čínsko-japonská válka jen „v představě“, může si Maharši představit, že neprobíhá, a tak ji učinit konec?
U: Maharši, jehož má tazatel na mysli, je právě tak „představou“  jako čínsko-japonská válka.

Ž: Co to je ego-já? Jak souvisí se skutečným Já?
U: Ego-já se objevuje a mizí, je pomíjivé, zatímco skutečné Já je trvalé. Ačkoli jste v této chvíli skutečným Já, ztotožňujete skutečné Já s ego-já.

Ž: Jak tento omyl vzniká?
U: Zjistěte, zda vznikl.

Ž: Člověk musí povýšit ego-já na opravdové Já.
U: Ego-já vůbec neexistuje.

Ž: Proč nám ale působí potíže?
U: Čí je to potíž? Také potíž je představou. Potíže i potěšení se týkají jen ega.

Ž: Proč je svět tak ponořen do nevědomosti?
U: Starejte se o sebe a svět nechte, ať se o sebe postará sám. Zkoumejte své Já. Jste-li tělem, existuje i viditelný svět. Jste-li duchem, je vše jen duch.

Ž: To bude platit pro jednotlivce, ale co zbytek?
U: Nejprve to proveďte a zjistěte, jestli potom nějaká otázka vzniká.

Pokud existuje cíl, kterého má být dosaženo, nemůže být trvalý. Cíl musí již být zde. Snažíme se dosáhnout cíle pomocí ega, ale cíl existoval před egem. To, co je v cíli, bylo i před naším zrozením, to jest, před zrozením ega. Protože existujeme, zdá se, že existuje i ego.

Ž: Jak vůbec nevědomost (avidja) vzniká?
U: Nevědomost nevzniká nikdy. Nemá skutečné bytí. To, co je, je jen vidja (poznání).

Ž: Jak se zbavit mysli?
U: Je to mysl, která chce sama sebe zahubit? Mysl se sama zabít nemůže. Vaším úkolem tedy je najít skutečnou povahu mysli. Potom poznáte, že mysl neexistuje. Když je nalezeno Já, není mysl nikde. Přebývaje v Já, nemusí se člověk o mysl starat.

Átman je přítomen ve všech vjemech jako vnímající; bez něho nemůže být vjemů. A tak je zřejmé, že vše vyvstává z něho, v něm trvá a jím je opět pohlceno.

Sen jakožto sen vám nedovoluje, abyste pochyboval o jeho skutečnosti. Stejně tak jste neschopen pochybovat o skutečnosti světa své bdělé zkušenosti.

Svět, o němž tvrdíte, že je skutečný, se vám ve skutečnosti vysmívá, že se snažíte dokázat jeho skutečnost, zatímco svou skutečnost neznáte.

Skutečnost je tedy bytím-vědomím. Není nikdy jen jedním s vyloučením druhého. Svět ani neexistuje sám sebou, ani si není vědom své existence. Jak lze tvrdit, že takový svět je skutečný? A jakou má svět povahu? Má povahu ustavičné změny, nepřetržitého plynutí bez konce. Závislý, sebe si neuvědomující, stále se měnící svět nemůže být skutečný.

Ž: Vnímá člověk svět po „seberealizaci“?
U: Proč byste se staral o svět a o to , co se s ním stane po „seberealizaci“? „Realizujte“ nejprve své nejvlastnější „Já“! Co na tom záleží, zda vnímáme svět, nebo nikoli? Získáváte snad něco, co by vám mohlo pomoci ve vašem pátrání, tím, že nevnímáte svět během spánku? A obráceně: Co ztrácíte nyní tím, že vnímáte svět? Je zcela nepodstatné, pro osvíceného či neosvíceného, zda vnímají svět či nikoli. Oba vidí svět, ale jejich hlediska se liší.

Svět je neskutečný jako svět, ale skutečný jako átman. Považujete-li svět za „ne-Já“, není skutečný.

Ž: Jaký je váš názor na teorii stvoření?
U: (cituje z Šankarova předchůdce Gaudapády): Není ani rozpuštění, ani stvoření. Není nikoho upoutaného a nikoho, kdo touží po osvobození. Není nikoho osvobozeného. Taková je pravda z transcendentálního stanoviska.

Filosofie máji od Šankary: „Absolutno je skutečné, vesmír je neskutečný, a absolutno je vesmír.“ Třetí vysvětlení vysvětluje obě předchozí; znamená, že když vesmír je viděn mimo absolutno, je toto vidění mylně a iluzorní. Z toho vyplývá, že jevy jsou skutečné, jsou –li zakoušeny jako átman, a iluzorní, jsou –li viděny mimo něj.

Kdo „realizoval“ átmana, poznává beze vší pochybnosti, že jevový svět jakožto samostatná, nezávislá skutečnost je čirým bludem.

Ztotožňujeme-li se s tělem, je tu jméno a forma. Ale překročíme-li tělesné vědomí, zmizí i „druzí“. Člověk, který „realizoval“ sebe, nevidí svět jako něco od sebe odlišného.

Člověk si něčeho žádá jen proto, že věří, že je tu něco jiného než on, něco druhého co je žádoucí.

Ž: Lze kus dřeva nazvat Bohem? Říká se, že je to naprosto nesprávné.
U: Ani kus dřeva neexistuje mimo Boha. Nic neexistuje mimo Boha. Toť vše.

Ž: Jak si zajistit mír?
U: Pojem cíle a cesty je chybný. Jsme vždy cílem, mírem. Zbavme se jen chybné představy!

Ž: Proč se člověku nedostane osvícení ihned?
U: Člověk sám je osvícením – osvětlením. Osvětluje vše ostatní.

Ž: Táži-li se pátravě dovnitř, nepřichází žádná odpověď.
U: Tazatel je odpovědí a žádná jiná odpověď nemůže přijít. To, co přichází, nemůže být pravé. To, co jest, je pravé.

Ž: Potřebuji potvrzení o existenci átmana.
U: Hledáte potvrzení u druhých. Každý, třebaže je oslovován slovem „vy“, mluví o sobě jako o „já“. Potvrzení tak pochází vždy od „Já“. Není vlastně žádného „vy“ – všichni jsou zahrnuti v „Já“. Nikdo nemůže existovat bez „Já“.

Ž: Myšlenka „Jsem člověk“ je nám samozřejmá, ale skutečnost vyjádřená slovy „Jsem To“ je mimo naše chápání.
U: Nejste ani to, ani ono. Átman je „Já jsem“. „Jsem, který Jsem“, jak se říká v Bibli. Jen čisté Bytí je přirozené. Omezovat je na „bytí člověkem“ je nežádoucí.

Ž (humorně): Kdyby se hlasovalo, byla by většina na mé straně.
U (se smíchem): Já bych hlasoval také pro vás. Já také říkám: „Jsem člověk“, ale neomezuji se na tělo. Tělo je ve mně. V tom je celý rozdíl.

Člověk vidí ve snu budovu. Pak si začne představovat, jak byla stavěna cihlu za cihlou dělníky po dlouhý čas. Stejně tak je tomu s vývojovou teorií. Protože si myslíte, že jste člověk, máte za to, že jste se vyvíjel z prvotního stavu améby.

Tak? Bůh že se nemůže obejít bez našich služeb? Naopak; Bůh se ptá: „Kdo jste, že se mi domníváte prokazovat službu?“ On stálé říká: „Jsem ve vás; kdo jste vy?“ Člověk se má snažit uvědomit si to a nikoli mluvit o službě.

Ž: Rozdíl mezi naší školou a vámi spočívá v tom, že my připisujeme světu skutečnost, kdežto vy nikoli.
U: Naopak. Ježto říkáme, že bytí je jedno, připisujeme plnou skutečnost světu, a co víc, připisujeme plnou skutečnost i Bohu. Ale vy, když říkáte, že jsou tři (Bůh, duše a svět), přiznáváte pouze třetinu skutečnosti světu a třetinu skutečnosti Bohu.

Mír je přirozený stav. Je to mysl, co překáží přirozenému stavu. Zkoumejte, čím je mysl, a ona zmizí. Není vůbec žádné mysli mimo myšlenku. Protože se ale myšlenka vynořuje, domníváte se, že je tu něco, ž čeho pochází, a nazýváte to myslí. Zkoumáte-li blíže, čím mysl je, shledáváte, že ve skutečnosti není vůbec žádné mysli, Když mysl takto zmizela, „realizujete“ věčný mír.

Ž: O mysli se říká, že je jen svazkem myšlenek.
U: To proto, že funguje na základě jediného kořene: představy já. Nemá skutečnost jako samostatná, oddělená entita.

Ž: Nejsou však všechny myšlenky projekcemi mysli?
U: V tom případě se myslí míní totéž co představa já čili ego.

Kdo říká, že „Já“ nelze postřehnout? Jsou snad v téže osobě dvě jáství – jedno nevědoucí a druhé unikavé? To mysl říká, že „Já“ nelze postřehnout. Odkud pochází myl? Poznejte ji! Shledáte, že je to báchorka.

Jednou se budeme divit, že jsme se tak usilovně snažili dosáhnout něčeho, čím jsme vždy byli. Ptáte se, proč si představujeme – ač jsme svobodni – že jsme upoutáni? Odpovídám: Proč jste si, třebaže jste byl ve skutečnosti po celý čas v ašrámu, ve snu představoval, že jste na cestě světem a že se po namáhavé pouti vracíte zpět sem? To vše je dílo myslí či máji.

Všechny naše nesnáze jsou způsobovány myšlenkami a jsou samy myšlenkami. Vzdejte se myšlenek! To je štěstí, a je to též meditace.

Dobré myšlenky jsou užitečné, pokud vylučují špatné myšlenky, ale i ony musí před dosažením stavu „realizace“ zmizet.

Je snad vhodnější říci, že átman je Srdcem samým, než říkat, že je v „srdci“. Vskutku, átman je středem samý.

Ž: Znamená to, že takový člověk bude na tomto světě jen jako svědek?
U: Je to tak; právě z toho důvodu uvádí Vidjaranya v desáté kapitole Pančadasi jako příklad světlo, jež osvětluje jeviště divadla. Když se provozuje divadelní hra, je zde světlo, které bez rozdílu osvětluje všechny herce, služebníky nebo tanečníky a také celé publikum. Toto světlo existovalo dříve než hra začala, existuje během představení i po jeho konci. Podobně dává vnitřní světlo, to jest Já, světlo egu, intelektu, paměti i mysli, aniž by bylo samo podrobeno procesu růstu a rozpadu. Ačkoli během hlubokého spánku ani obou ostatních stavů není ego pociťováno, zůstává toto Já bez atributů a samo ze sebe září.

Ve skutečnosti existuje představa Já jakožto svědka pouze v mysli; není to absolutní pravda o Já. Svědčení se vztahuje k předmětům, kterých se týká. Svědek i předmět jeho svědčení jsou mentální výtvory.

Mysl však neexistuje odděleně od Já, to jest, nemá nezávislou existenci. Já bez mysli existuje, ale mysl bez Já neexistuje nikdy.

Dokonalé blaho je Brahman. Dokonalý mír je Já. To jediné existuje a je vědomé. To, co se nazývá štěstím, je jen přirozeností Já; Já se od dokonalého štěstí neliší. To, co se nazývá štěstím, je jediné, co existuje. Znaje tuto skutečnost a přebývaje ve stavu Já, zažívejte věčné blaho.

Ž: Šrí Bhagaván hovoří o Srdci jako o sídle vědomí, jež je identické s Já. Co přesně Srdce znamená?
U: Nazývejte to jakkoli – Bůh, Já, Srdce nebo sídlo vědomí, je to vždy jedno a totéž. Srdce znamená samotné jádro bytí člověka, centrum, bez něhož nic neexistuje. Srdce není tělesné, ale duchovní. Slovo hridajam je složeno z částí hri a ajam a znamená „to je střed“. Je to to, z čeho vznikají myšlenky, na čem se drží při životě a kde se rozpouštějí. Myšlenky jsou obsahem mysli a stvořují vesmír. Tomu, z čeho bytosti vstupují do existence, se v Upanišadách říká Brahman. Je to Srdce. Brahman je Srdce.

Vše, čeho je třeba, je pochopit, že Já není cílem, jehož má být dosaženo; je to pouze uvědomění, které nastane, jsou-li odstraněny všechny omezující představy o ne-Já.

Ž: Říká se, že otřes z realizace je tak velký, že jej tělo nemůže přežít.
U: Existují různé polemiky nebo myšlenkové školy pokud jde o to, zda džňánin může po realizaci žít dál ve svém fyzickém těle. Někteří trvají na tom, že ten, kdo umírá, nemůže být džňáninem, protože džňáninovo tělo musí zmizet ve vzduchu nebo nějaké takové nesmysly. Nabízejí se různé druhy legračních představ. Kdyby člověk musel hned po realizaci Já, opustit své tělo, rád bych věděl, jak se nějaké vědomosti o Já nebo o stavu realizace dostaly k ostatním lidem. A znamenalo by to, že všichni ti, kteří nám dali ovoce své Seberealizacev knihách, nemohou být považováni za džňániny, protože po realizaci dál žili. A jestliže se tvrdí, že člověk nemůže být považován za džňánina potud, pokud ve světě vykonává činnosti (činnost není bez mysli možná), pak musí být za adžňániny považováni nejen velcí mudrci, kteří po dosažení džňány vykonali různé práce, ale i bozi a Íšvara (svrchovaný osobní Bůh Hinduismu) sám, protože stále pečuje o svět. Faktem je, že džňánin může vykonat jakékoli množství činností, a to dobře vykonat, aniž by se s ní jakýmkoli způsobem ztotožňoval nebo si představoval, že je konatelem. Skrze jeho tělo působí nějaká síla, která je používá k tomu, aby byla práce vykonána.

Ž: Je džňánin schopný nebo způsobilý páchat hříchy?
U: Adžňánin někoho spatřuje jakožto džňánina a ztotožňuje ho s tělem. Protože nezná Já, a za Já mylně považuje své tělo, přenáší týž omyl na stav džňánina. Džňánin je tudíž považován za tělesný nástroj. Protože dále adžňánin, ačkoli ve skutečnosti není konající, se za konatelepovažuje, a činnosti těla má za své vlastní, myslí si, že džňánin, který koná tělem, je stejně aktivní. Džňánin sám však zná pravdu a není ničím oklamán. Stav džňánina nemůže určovat adžňánin; proto také tato otázka trápí jen adžňánina a pro džňánina neexistuje. Konající musí určovat povahu činností. Já nemůže být konající. Zjistěte, kdo je konající a Já bude odhaleno.

Ž: Tak je to tedy. Vidět džňánina neznamená mu rozumět. Vidíte džňáninovo tělo a ne jeho džňánu. Aby člověk džňánu znal, musí být džňáninem.
U: Džňánin nikoho jako adžňánina nevidí. V jeho pohledu jsou všichni džňániny. Ve stavu nevědomosti přenáší člověk svou nevědomost na džňánina a zaměňuje ho za konatele. Ve stavu džňány nevidí džňánin nic, co by bylo oddělené od Já. Já je zářící, jediná čistá džňána. Proto v jeho pohledu adžňána neexistuje. Pro tento druh iluze nebo přenosu existuje následující ilustrace. Dva přátelé usnuli bok po boku. Jednomu z nich se zdálo, že prošli dLouhou cestou a zažili přitom zvláštní věci. Při probuzení o nich svému příteli vypravoval a ptal se ho, zda to tak bylo. Ten se mu jednoduše vysmál a řekl, že to byl jen jeho sen, který nemůže druhého ovlivnit. Tak je to s adžňáninem, který své iluzorní představy přenáší na druhé.

Ž: Řekl jste, že džňánin je a může být činný, a zacházet s lidmi i věcmi. Nyní o tom nepochybuji. Ale současně říkáte, že nevidí rozdíly; pro něj je všechno stejné, je vždy ve vědomí. Je-li to tak, jak zachází s rozdíly, s lidmi a věcmi, které jistě rozdílné jsou?
U: Vidí tyto rozdíly jako pouhé jevy, nevidí je jako oddělené od opravdového, skutečného, se kterým je sjednocen.

Ž: Zdá se, že džňánin je ve svých vyjádřeních přesnější, že oceňuje rozdílnosti lépe než obyčejný člověk. Je-li cukr sladký a pelyněk hořký pro mne, zdá se, že si to uvědomuje i on. Ve skutečnosti jsou pro něj všechny tvary, chuti, zvuky atd. tímtéž, čím jsou pro ostatní. Je-li tomu tak, jak je možno říci, že to jsou jen jevy? Nejsou součástí jeho životní zkušenosti?
U: Řekl jsem již, že rovnost je opravdovou známkou džňány. Samotný výraz rovnost implikuje existenci rozdílů. Je to jednota, kterou džňánin vnímá ve všech rozdílech a kterou já nazývám rovností. Rovnost neznamená přehlížení rozdílů. Máte-li realizaci, můžete vidět, že všechny tyto rozdíly jsou velmi povrchní, že vůbec nejsou podstatné nebo trvalé, a že to, co u všech těchto jevů podstatné je, je jediná pravda, skutečno. Tomu já říkám jednota. Zmínil jste se o zvuku, chuti, tvaru, vůni atd. Opravdový džňánin vnímá rozdíly, ale vždy si uvědomuje a zažívá jedinou skutečnost v nich ve všech. To je důvod, proč nemá žádné záliby. Ať chodí, hovoří nebo jedná, je to všechno jediná skutečnost, ve které koná, pohybuje se nebo hovoří. Nemá nic kromě svrchované pravdy.

Ž: Jak je možno říci, že džňánin není ve dvou úrovních? Pohybuje se s námi v tomto světě a vidí různé předměty, které vidíme i my. Nevypadá to, že by je neviděl. Když se například prochází, vidí stezku, po které jde. Je-li na ní stůl nebo židle, vyhne se jim a obejde je. Nemusíme tedy připustit, že vidí svět a jeho předměty, zatímco, samozřejmě, spatřuje Já?
U: Říkáte, že džňánin vidí stezku, jde po ní, přijde k překážce, obejde ji, atd. V čím pohledu toto vše je, v džňáninově nebo ve vašem? Džňánin vidí jenom Já a všechno v Já.

Ž: Říká se, že se džňánin ke všem chová absolutně stejně?
U: Ano. „Přátelství, laskavost, štěstí a jiné takové postoje se pro něj stávají přirozené. Láska k dobru, laskavost k bezmocným, štěstí, pramenící z konání dobrých skutků, odpouštění zla, všechny tyto věci jsou přirozenými vlastnostmi džňánina. (Pataňdžali, Jóga Sutry, 1:37).“
Ptáte se na džňániny: jsou stejní v jakémkoli stavu a za jakýchkoli podmínek, protože znají skutečnost, pravdu. V každodenní rutině přijímání potravy, pohybování se a při všem ostatním, konají džňáninové jen pro druhé. Ani jedinou činnost nekonají pro sebe. Již jsem vám mnohokrát řekl, že tak jako existují lidé, jejichž povoláním je truchlit za peníze, jsou také džňáninové, kteří konají pro druhé, aniž by byli činností sami dotčeni. Džňánin pláče s plačícím, směje se se smějícím se, hraje si s tím, kdo si hraje a zpívá se zpívajícím, zachovávaje rytmus písně. Co ztrácí? Jeho přítomnost je jako čisté, průzračné zrcadlo. Odráží obraz přesně takový, jaký je. Džňánin, jenž je jen zrcadlem, však není činnostmi ovlivněn. Jak může být zrcadlo nebo podstavec, na kterém je upevněno, ovlivněno odrazy? Na druhé straně se musí ti, kdo jsou ve světě činní – konatelé činů – sami rozhodnout, která píseň a která činnost je pro dobro světa, co je v souladu se šastrami a co je proveditelné.

Ž: Nejsou v knihách ilustrace, které nám tento sahadža (přirozený) stav objasňují?
U: Jsou. Vidíte například odraz v zrcadle a zrcadlo. Víte, že zrcadlo je skutečné a že obraz na něm je pouhým odrazem. Abychom viděli zrcadlo, je nutné přestat vidět odraz, který na něm je?

Ž: Jaké jsou základní zkoušky, které odhalí člověka velké duchovnosti, když se o některých říká, že se chovají jako pomatení lidé?
U: Džňáninovu mysl zná jen džňánin. Avšak mír mysli, který proniká atmosféru světce, je jediným prostředkem, jak hledající pochopí jeho velikost. Jeho slova, činy ani zjev nejsou známkou jeho velikosti, protože jsou obvykle mimo dosah chápání běžných lidí.

Ž: Vy jste Bhagaván. Měl byste tedy vědět, kdy dosáhnu džňány. Řekněte mi, kdy budu džňáninem.
U: Jsem-li Bhagaván, pak neexistuje nikdo kromě Já – proto ani džňánin ani adžňánin. Není-li tomu tak, jsem stejně dobrý jako vy a vím tolik jako vy sám. Jinak na vaši otázku nemohu odpovědět. Někteří lidé, když sem přijdou, se neptají na sebe. Ptají se: „Vidí džívan mukta svět? Je ovlivněn karmou? Co je osvobození po opuštění těla? Je člověk osvobozen jen, když tělo opustí nebo i tehdy, když v těle žije? Mělo by se tělo mudrce rozpustit ve světle nebo zmizet pohledu jiným způsobem? Může být člověk osvobozen, i když je tělo opuštěno a zůstává mrtvé?“ Jejich otázky jsou bez konce. Proč se zatěžovat tolika dotazy? Spočívá snad osvobození ve znalosti těchto věcí? Proto jim říkám: „Nechte osvobození být. Je tu pouto? Zjistěte to. Především a na prvním místě spatřujte sebe“.

„Já existuji“, je jediná trvalá a samozřejmá zkušenost každého člověka. Nic kromě „Já jsem“ není tak zřejmé. To, co lidé za samozřejmé považují, to jest, zkušenosti, které získávají prostřednictvím smyslů, samozřejmé zdaleka nejsou. Jen samotné Já je. Proto jedinou věcí, která se má provádět, je sebedotazování a bytí „Já jsem“. „Já jsem“ je skutečnost. „Já jsem to nebo ono“ je neskutečné. „Já jsem“ je pravda, jiné jméno pro Já. Odevzdanost není nic jiného než poznání sebe sama. Zkoumání ukazuje, že svrchovaná odevzdanost a džňána jsou ve své podstatě jedno a totéž. Říkat, že jedno z obojího je prostředkem k druhému, svědčí o neznalosti podstaty obou. Vězte, že cesta džňány a cesta odevzdanosti jsou vzájemně propojeny. Sledujte tyto dvě neodlučitelné cesty aniž, byste jednu odděloval od druhé.

Ž: Co je podstatou mysli?
U: Mysl není nic jiného než „já“-myšlenka. Mysl a ego jsou jedno a totéž. Jiné mentální schopnosti, jako je intelekt a paměť jsou pouze toto. Mysl (manas), intelekt (buddhi), skladiště mentálních tendencí (čittam) a ego (ahamkara), to vše je jen samotná mysl. Je to jako když člověk dostává různá jména podle svých různých funkcí. Individuální duše (džíva) není nic jiného než tato duše neboli ego.

Uspořádání myšlenek podle jejich hodnoty ukáže, že „já“-myšlenka je důležitá v každém případě. Idea nebo myšlenka osobnosti je také kořenem nebo kmenem všech myšlenek ostatních, protože každá idea nebo myšlenka vzniká jen jako něčí myšlenka a není známo, že by existovala nezávisle na egu.

Ego tedy vykazuje myšlenkovou aktivitu. Druhá a třetí osoba (ty, on, ono atd.) se bez první osoby (já) neobjeví. Vznikají tedy až poté, co se objeví první osoba a tak se zdá, že všechny tři osoby vznikají a mizí společně. Vysledujte tedy nejzazší příčinu „já“ neboli osobnosti.

Odkud toto „já“ pramení? Hledejte je v nitru – potom zmizí. To je hledání moudrosti. Když mysl nepřetržitě pátrá po své podstatě, odhalí, že taková věc jako mysl neexistuje. To je přímá cesta pro všechny. Mysl jsou pouhé myšlenky.

Kořenem všech myšlenek je „já“-myšlenka. Mysl je tedy jen „já“-myšlenkou. Zrození „já“-myšlenky je zrozením člověka a její smrt je smrtí osobnosti. Nesprávné ztotožnění s tělem nastává poté, co vznikla „já“-myšlenka. Pokud je „já“ naživu, existuje zármutek. Když „já“ přestane existovat, neexistuje ani zármutek.

Musíte rozlišovat samo o sobě čisté „Já“ a „já“-myšlenku. „Já“- myšlenka, jež je jen myšlenkou, vidí subjekt a objekt, spí, probouzí se, jí a myslí, umírá a znovu se rodí. Čisté „Já“ je však čistým bytím, věčnou existencí volnou od nevědomosti a myšlenkového klamu. Zůstanete-li jakožto „Já“, jako své samotné bytí bez myšlenky, „já“- myšlenka zmizí a klam bude provždy zničen. V biografu můžete vidět obrázky jen ve velmi slabém světle nebo ve tmě. Když se světlo rozsvítí, obrázky zmizí. Také v záplavě světla svrchovaného átmanu zmizí všechny objekty.

Átman je realizován s mruta manas (mrtvou myslí), to jest s myslí bez myšlenek a obrácenou dovnitř. Potom mysl spatřuje svůj zdroj a stává se tím (Já). Není to jako by subjekt vnímal objekt. Je-li pokoj temný, je třeba lampy, aby jej osvětlila a očí, aby rozeznávaly předměty.

Když však vyjde slunce, není k spatřování předmětů žádné lampy zapotřebí. Abychom viděli slunce, nepotřebujeme lampu, stačí obrátit k samo-zářícímu slunci své oči. Podobné je to s myslí. K spatřování předmětů je třeba odraženého světla mysli. Abychom viděli Srdce, stačí, aby k němu byla mysl obrácena. Mysl tak sama sebe zničí a potom září samotné Srdce.

Podstatou mysli je pouze vědomí nebo uvědomování. Když však nad ní získá vládu ego, funguje jako schopnost uvažovat, myslet či pociťovat. Kosmická mysl, jež není omezena egem, nemá nic od sebe odlišného a je tedy pouze vědomá. To je to, co znamená biblické, „Jsem, který jsem“.

Vězte, že když mysl zanikne ve svrchovaném vědomí vlastního Já člověka, všechny proměnlivé síly, počínaje silou zalíbení (včetně síly konání a síly poznání) zcela zmizí, neboť jsou rozpoznány jakožto neskutečné představy, objevující se ve formě vědomí vlastní člověku. Nečistá mysl, jež funguje jako myšlení a zapomínání je samsara, což je cyklus zrození a smrtí. Jen skutečné „Já“, v němž aktivity myšlení a zapomínání zanikly, je čistým osvobozením. Je prosto pramada (zapomínání Já), jež je příčinou zrození a smrtí.

Realizace však není nic nového, co by se mělo získat. Je již zde, ale stojí jí v cestě clona myšlenek. Sebedotazování je neselhávající a jediný přímý prostředek, vedoucí k realizaci nepodmíněného, absolutního bytí, kterým skutečně jste.

Ž: Myslíte, že člověk může pokračovat ve všech starých činnostech například ve své profesi a současně dosáhnout osvícení?
U: Proč ne? V tom případě si však člověk nebude myslet, že je starou osobností, která vykonává práci, protože jeho vědomí bude postupně měněno, dokud nebude soustředěno v tom, co je mimo malé já.

Ž: Věnuje-li se člověk práci, zbude mu na meditování málo času.
U: Vymezování času na meditaci je jen pro duchovní nováčky. Pokročilý člověk bude zažívat hlubší krásu ať pracuje nebo ne. Zatímco jeho ruce jsou ve společnosti, jeho hlava zůstává chladná a v samotě.